Vím, že slovo kolektivní u nás nemá dobrý zvuk. Co bylo všech, nebylo nikoho a nikdo se o to nestaral. Platí to i dnes a je to nejlépe vidět na veřejném prostoru a mobiliáři. Moc nám nepomůže, když vyměníme slovo kolektivní za společný. I tohle slovo má těžký osud. Přesto je pro nás křesťany vědomí společné duchovní cesty a tradice jedním z nejdůležitějších pilířů naší víry.
Když se mluví o společném duchovním životě, nabízí se pojem z italského teologického prostředí – komunitární. Používá se zejména tam, kde se vykládají Pavlovy verše o Kristově spáse pro všechny.
Nejen období po roce 1989, ale vlastně celá evropská novověká tradice stojí na zápasu o individuální práva každého jednoho člověka, o to, aby už nikdo nebyl vnímán jako součást neosobní masy, o které tak rádi hovořili teologové a političtí ideologové. „Já“ a „můj“ jsou snad nejpoužívanější slova, která pro nás – a právem – hodně znamenají. Chceme, aby naše „já“ bylo jiné než „já“ druhého. Chceme vyniknout, zanechat stopu, patřit mezi nejlepší. Chceme se svou prací a svými talenty zabezpečit, mít se dobře – a to i proto, že dobrý člověk má možnost ze svého nadbytku rozdávat těm, kteří nemají nic. Pečovat o vlastní „já“ je správné. Moudré je však pečovat o vlastní „já“ na všech jeho úrovních a zvláště – dovoluji si připomenout – v oblasti péče o duši.
Když se jako věřící nebo hledající noříme do Bible, brzy zjistíme, že naše vlastní „já“ není izolované. Bůh Otec ho totiž neoddělitelně svázal s ostatními lidmi. Nesejde na tom, jestli se ta ostatní „já“ obrací k témuž Bohu jako já. V Prvním listu Timoteovi a v mnoha jiných Pavlových listech a zvláště v listu Římanům čteme, že náš Pán „dal sám sebe jako výkupné za všechny“. Pavel je do slova „všichni“ prostě zamilován. O spáse a našem společném komunitárním údělu v Kristu píše dopisy na všechny strany.
Sám byl osobností složitou a před svým obrácením to byl vlastně fanatik a náboženský egoista, který vůbec nepochyboval o tom, že Bůh a spása tu jsou jen pro malý počet vyvolených. Po svém obrácení pochopil, že Bůh nám v celých dějinách spásy chce dát najevo, že láska, s níž poslal na Zemi svého Syna, je láskou, která dokáže obejmout všechny lidi bez výjimky. Dobré i zlé, věřící i nevěřící, egoisty i ty, kteří by se pro druhé rozdali. Jinak řečeno, ani vteřina našeho křesťanského života není myslitelná bez duchovního pouta se všemi, které náš Pán vzal s sebou na Kříž a tam je také spasil.
Komunitární rozměr víry a všedního křesťanského života se nemůže projevovat jen v našem kostelním setkávání. Bůh je opravdu přítomen všude, neboť, jak říká Ježíš, „kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“. Jeho doteky milosti a lásky zažívají – i kdyby o tom ještě nevěděli – lidé celého světa a všech dějin. S komunitárním rozměrem naší víry jsme nejen věřící, ale také občané. Pakliže nechceme, aby naše církve a společenství připomínaly množinu jednotlivců, egoisticky si plnících své náboženské povinnosti, nezbude nám než hledat způsoby, jak uskutečňovat spásu naší duše mezi ostatními a spolu s nimi. Pokud je ze svého života vyloučíme, děláme z jádra Kristova vykupitelského příběhu úplně něco jiného, než čím je.
Možná jste i vy mysleli v právě proběhlých volbách na komunitární rozměr své víry a na komunitární rozměr svého života, a podle toho také volili. Abychom mohli prožívat individuální i společný rozměr víry, potřebujeme na to dobrou míru svobody. Taková svoboda nás nezbavuje překážek a těžkých okamžiků, nebo dokonce životních nárazů a proher. Mnohokrát jsme přece zažili, že onen „lis života“, o kterém píšou básníci a světci, z nás vykřesal kromě bolesti také to nejlepší a nejcennější. Právě o to se chceme dělit s ostatními. Netoužíme, aby to nejlepší z nás bylo jen a pouze soukromé.
Naprostá většina křesťanských modliteb používá plurál. V liturgických textech katolické církve všechno dělají všichni, celý Boží lid v čele s knězem se obrací k Pánu jako jeho sice hříšná, ale v mnohém také ke svatosti putující komunita. Každé „já“ má před Bohem a v Bohu nejvyšší možnou cenu. Každé „já“ ale musí najít způsob, jak také být „my“, a musí to udělat pořádně a poctivě, aby se přitom necítilo ošizené a pod tlakem. To první „já“, které se stává komunitárním„my“, začíná v modlitbě. V dlouhých večerech, které přicházejí, bude na modlitbu času dost. Prosím, modleme se.
