Na jaře i v létě nacházím spoustu drobných příjemných požitků. Ono to jde skoro samo. Když kolem sebe pozoruji, jak všechno kvete a potom dozrává, když se můžu vyhřívat na sluníčku a plavat v rybnících i řekách, hodně chodit po lesích i po kopcích, dýchám čerstvý vzduch a pojídám syrové ovoce a zeleninu – buď vlastní, nebo koupené od místních pěstitelů –, zdá se mi život nějak snazší, hezčí, barevnější a ryzí.
Jakmile začne žloutnout a opadávat listí, je jasné, že přichází konec těch drobných letních radostí. Musím se přeorientovat na radosti podzimní. Nepřicházejí samy tak samozřejmě, ale i tak jsou snadno k mání – stačí trochu zpomalit a dívat se jinak.
Třeba světýlka. Na jaře je rozvěsím po krajních prádelních šňůrách po balkoně, aby mi tam dělala atmosféru při večerním odpočinku. tak ta světýlka uklidím. Na podzim je ale neskládám k vánočním ozdobám, kam by správně patřila, ale nějak je namotám na záclonovou tyč nad oknem v ložnici. Šňůra je pořádně dlouhá, takže se proplete ještě mezi květináči na parapetu. V chladném období totiž odpočívám ve svém šedém křesle a bez světýlek by mi něco chybělo.
Když v nitru zpracovávám temnotu a bolest, kterou přes den nasbírám v rozhovorech s lidmi, potřebuju k tomu světlo. Nerozumím, jak to přesně funguje, ale vím jistě, že bez těch tichých a osamělých chvil bych svůj život nezvládla. Ke světlu se upínám celou bytostí – a světlo svíčky vlastně docela stačí.
Úderem podzimu mám také zvýšenou spotřebu čajů. Z letních úkrytů vytahuju deky, vyperu je s příjemnou aviváží – mám ráda, když deky voní. Po ulicích sbírám žluté listy a hladké kaštany. Nikdy se toho nenabažím. Každou zimu nosím v kapsách kabátu ten jeden nejhladší, nejkulatější, zaručeně nejkrásnější kaštan.
V sousední ulici roste stromořadí javorů a jejich žluté listy jsou ideální na kytice i girlandy. Těmi zdobím dveře od bytu a někdy i skleněné dveře na balkon. Vždycky jsem to dělala, ale v posledních letech si na zlatém listí víc uvědomuju krásu stáří. Už se mě to taky týká. Své šediny mám ráda, ale někdy mě překvapí jiné stopy věku. Zlaté listy a zralá jablka jsou tak krásná věc, a přitom jsou už taky staré. I jako stará žena mohu být krásná a záleží mi na tom; jen to na podzim vyžaduje trochu víc péče.
Na podzim také zpracovávám různé plodiny, aby bylo v zimě z čeho ybírat – povidla, zmražené rajské polévky, sušené houby. A přitom zpracovávám i své letní zážitky a zkušenosti do krásných vzpomínek. Takové mentální zavařování může mít podobu alba z cest, nebo rodinných snímků z oslav. Je důležité je popsat, kde jsme to byli a co se nám tam přihodilo, než to všechno zapomenu.
Jsou to dobré zásoby na zimu – pro případ, že by mě během krátkých zimních dní přepadl smutek nebo pocit osamění. Pak vytáhnu album, uvařím si bramboračku s houbami – a to zaručeně pomůže.
Podzim je plný radostí. Jen jsou trochu jiného druhu než ty jarní a letní – tišší, hlouběji usazené, s vůní čaje, svíček a zralých jablek.
