Církve sice excelují v humanitární pomoci, ale v otázkách smíření a spravedlnosti často tápou, neschopny jasně rozlišit mezi agresorem a obětí. Krize ekumenického hnutí je přitom symptomem hlubších problémů, na něž zatím křesťanské církve nedokázaly najít odpověď.
Pokud chceme pochopit, kde se jako křesťané a křesťanky nacházíme ve vztahu k ruské válce proti Ukrajině, musíme nejprve učinit krok zpět a pokusit se přečíst znamení doby. Myslím, že je proto dobré nejprve provést krátkou diagnózu současné situace v Evropě ve srovnání s obdobím před dvaceti lety.
Tehdy byla atmosféra v Evropě zcela odlišná. V Ukrajině probíhala oranžová revoluce. Evropská unie právě prošla největším rozšířením ve své historii, když se k ní připojilo deset nových členů. Myšlenka sjednocené Evropy, kterou papež Jan Pavel II. poeticky popsal jako Evropu dýchající oběma plícemi, se zdála být téměř na dosah.
EU tehdy zveřejnila svou první Evropskou bezpečnostní strategii, optimisticky nazvanou „Bezpečná Evropa v lepším světě“. Dokument sice upozorňoval na možné budoucí problémy, ale celkově předpokládal, že lze vytvořit kooperativní regionální pořádek a pokračovat mírumilovně v rozšiřování EU na východ.
Dnes je situace zásadně jiná. Svět je nebezpečnější, volatilnější a méně předvídatelný. Optimismus ohledně automatické přitažlivosti EU byl nahrazen střízlivým hodnocením její role i vlivu Západu na globální politiku.
I předpoklad, že Evropu lze izolovat od globálních turbulencí, se začal postupně drolit. Migrační vlny z válečných oblastí a důsledky klimatických změn stále jasněji ukazovaly, jak iluzorní byla představa, že si (Západo-)Evropané budou moci i nadále užívat svého bezpečí a bohatství, zatímco jinde se válčí a narůstá nestabilita.
A pak přišla válka na Ukrajině. Ačkoli konflikt začal už v roce 2014 anexí Krymu, rozhodující zlom přinesla ruská invaze v únoru 2022. Byl to zcela zásadní otřes: Poprvé za dlouhá desetiletí zahájila velmoc teritoriální, dobyvačnou válku – válku, kterou, jak se dnes zdá, může vyhrát. Řekněme si to otevřeně: Rusko sice nevyhrálo, ale ani úplně neprohrává. Okupuje zhruba pětinu ukrajinského území, což je oblast větší než celé Rakousko, a v poslední době svou pozici ještě posiluje.
Kolaps starých přesvědčení
Válka na Ukrajině je pro Evropu okamžikem, kdy se definitivně uzavírá období po studené válce. Nejde jenom o to, že rozšiřování EU, vážně narušené už brexitem, nyní na dlouho dosáhlo svých limitů. Ale spolu s ním padá i iluze o post-ideologické a post-teritoriální EU. „Konec dějin“ Francise Fukuyamy nenastal nikdy, ale teprve teď, se značným zpožděním, si to naplno uvědomila i Evropa.
Další iluzí, kterou válka rozmetala, je přesvědčení o věčném spojenectví liberální demokracie a kapitalismu. Jejich cesty se začaly rozcházet už před nějakou dobou: Hlavní kritici současného globálního řádu – Čína a Rusko – jsou kapitalistické země, přestože Číně vládne komunistická strana. Ti, kdo dnes ohrožují (zevnitř i zvenku) liberální demokracii, nejsou odpůrci kapitalismu, nýbrž jeho zastánci, a to kapitalismu nezatíženého demokratickými procedurami.
Svět se obrací od spolupráce k izolaci, od multilateralismu k unilateralismu a od budoucnosti k minulosti. Hesla jako „Take Back Control“ (Brexit) nebo „Make America Great Again“ (Donald Trump) odrážejí právě takový trend. Rostoucí pesimismus panuje i mimo politiku: Podle nedávné studie Pew Research si 70 % lidí ve všech 19 zkoumaných zemích myslí, že příští generace bude mít hůře než jejich rodiče.
Krize ekumenického hnutí
Ruská invaze ale znamená také konec paradigmatu, které zformovalo evropské ekumenické hnutí. Dva klíčové pilíře tohoto paradigmatu – poválečné smíření a spolupráce mezi Východem a Západem – ztratily svou sílu. První proto, že již takřka vymizel z kolektivní paměti, druhý proto, že spolupráce z doby studené války je zcela překryta událostmi novějšími. Církve se neshodují v otázce vztahu k migraci, sekularismu ani nacionalismu. Výbušné a v ekumenickém hnutí tabuizované jsou dnes otázky tzv. kulturních válek, například postojů církví k LGBTIQ lidem.
Podobné krizi čelí i pacifismus evropských církví, zděděný z jiné éry. Po druhé světové válce se pacifismus opíral o traumatické vzpomínky na masové vraždění a destrukci. Během studené války jej posiloval strach z jaderné apokalypsy. Ale dnes? Pacifistické postoje působí jako nevěrohodná nostalgie, proměnily se v mantru jedné generace, která místo argumentů jenom odkazuje na svou dobově podmíněnou zkušenost. Tím nechci říct, že je na pacifismu něco špatného, naopak je mi mimořádně blízký. Ale pacifismus je principiálně niterný, nelze jej naoktrojovat, protože pak se stává pouhým moralismem.
Postoj církví k válce
Konkrétně lze reakce církví na válku na Ukrajině rozdělit do tří kategorií: veřejná vyjádření, humanitární pomoc a podporu vzájemného usmíření.
Právě na veřejně deklarovaných postojích lze dobře ukázat, jak jsou církve rozdělené.
Zaprvé mnohé potichu, ale vytrvale vyjadřují proruský postoj. Často jde zejména o pravoslavné církve, spřízněné s ruskou pravoslavnou církví, které vidí válku jako obranu proti „západní dekadenci“. Druhá, velmi početná skupina zejména západních církví volá po zdrženlivosti. Konfliktu chce bránit tak, že se do něj další aktéři nemají zapojovat, Trvá na symetrickém odmítání podpory pro jednu i druhou stranu. Třetí skupinu tvoří několik málo církví zejména ze střední, severní nebo severozápadní Evropy, které naopak hlasitě podporují Ukrajinu. Ale nejpodstatnější pro pochopení celého problému je neutralita církví globálního Jihu: Tyto církve totiž často sdílejí postoje svých vlád a svou neutralitu zdůvodňují západním pokrytectvím a nedůvěrou – často oprávněně – způsobenou (post)koloniální zkušeností.
Výsledek je ten, že církve paradoxně reagují příliš politicky i málo politicky současně. Příliš politiky je v jejich reakcích proto, že až příliš jednoznačně odvozují postoj vůči ruské agresi z převládající politické ideologie. Například ty, které mají negativní zkušenost s kolonialismem nebo se Spojenými státy, mají tendenci ukrajinskou sebeobranu nepodporovat. Neměla by nás ale zkušenost s koloniálním vykořisťováním vést spíše k zastání se obětí agrese? Neměli bychom spíše bránit slabé a bezbranné?
Ti, kteří mají zkušenost s evropským poválečným usmířením, zase někdy volají po míru a ignorují otázky svobody a spravedlnosti. Zde všude ale platí, že místo teoretických proklamací bychom měli především poskytovat prostor, v němž může zaznít hlas napadeného, nikoliv jej přehlušovat vlastními postoji.
Současně jsou ale postoje církví často odvážné málo. Je tomu tak proto, že některé ekumenické organizace jsou příliš zahleděné do sebe, místo aby se jasně a rozhodně postavily k zásadním otázkám světa kolem nás. Tento fenomén by se dal označit jako „malicherný ekumenismus“: Někdy se zdá, že ekumenické organizace přemýšlejí spíše o tom, zda jejich stanoviska nerozčílí vlivné církve, než o tom, zda jednají správně. Co když otevřená kritika války způsobí, že nějaká významná církev naše řady opustí? Co se pak stane s naším rozpočtem?
Dvojí metr v reakcích Světové rady církví
Uvedu konkrétní příklad: Světová rada církví (WCC), největší ekumenická organizace na světě. Pojďme porovnat dvě situace a dvě reakce této organizace.
První situace: Dne 20. srpna 2024 ukrajinský parlament přijal zákon zakazující náboženské organizace s vazbami na ruskou pravoslavnou církev. Už za čtyři dny vydal generální sekretář WCC Dr. Jerry Pillay prohlášení, ve kterém vyjádřil “hluboké znepokojení“ nad “možným neoprávněným kolektivním trestem“. Bleskurychlé prohlášení vzniklo bez konzultací s ukrajinskými úřady, církvemi či evropskými ekumenickými partnery. Rychlostí a tónem reakce byla dokonce zaskočena i celá řada členských církví WCC, z nichž některé hlasitě protestovaly.
Druhá situace: V březnu 2024 podepsal patriarcha Kirill dokument označující ruskou invazi na Ukrajinu za „svatou válku“ a popírající státní suverenitu Ukrajiny. Patriarcha také kázal, že ruští vojáci, kteří zemřou v boji, budou zbaveni všech svých hříchů. Reakce WCC? Trvalo několik týdnů, než generální sekretář prohlásil, že tato vyjádření „nelze sladit“ s předchozími výroky patriarchy a že je tedy třeba požádat o vysvětlení. Od té doby se však kromě několika schůzek nic zásadního nestalo a jasná kritika patriarchy Kirilla stále nepřichází.
Co tyto rozdíly ukazují? Přílišná opatrnost a obavy o vnitřní politiku organizace vedou k tomu, že církve jsou někdy politické málo: Mlčí tam, kde by měly mluvit jasně a prorocky. Bojí se postavit na stranu oběti a uchylují se k neutralitě, která staví agresora a oběť na roveň. Jak ale můžeme nerušeně pokračovat v dialogu s těmi, kteří oslavují válku jako „svatou“, a zároveň ignorovat hlasy těch, na jejichž domy padají bomby?
Zásadní role v humanitární pomoci
Existuje ale oblast, kde křesťanské církve skutečně excelovaly – humanitární pomoc. Zejména ukrajinské církve a jejich partneři v sousedních zemích prokázali obrovskou pružnost, efektivitu a nasazení.
Církve se rychle staly klíčovými institucemi v poskytování pomoci. Mohu uvést příklad Českobratrské církve evangelické, jejíž aktivity dobře znám: Jen den po ruské invazi, 25. února 2022, se do pomoci zapojilo 46 jejích farností. Církev následně financovala přestavbu farních budov na byty pro uprchlíky, organizovala podpůrné skupiny pro ženy, výlety, odbornou psychologickou pomoc, atd. Relativně malá církev o 50 tisících členkách a členech dokázala ve svých 130 farnostech ubytovat dva tisíce uprchlic a uprchlíků. Podobně aktivně jednala i celá řada dalších církví v regionu.
Smíření: Past symetrie mezi obětí a agresorem
Smíření je třetí rovinou, kde církve hrají důležitou roli. Zde však platí jedno klíčové pravidlo: Oběti mají právo samy rozhodnout, kdy a za jakých podmínek se chtějí zapojit do procesu smíření. Požadovat smíření uprostřed pokračující agrese je nejen nerealistické, ale také hluboce neetické. Zkrátka nikdo nemůže být ke smíření přinucen. Žádné oběti bychom neměli naznačovat, že morálně selhává, pokud není ochotna se ještě v průběhu agrese usmířit s útočníkem.
A přesto se tohoto pravidla nedokážeme držet: Například již v roce 2022 organizovala katolická církev v Římě křížovou cestu, kde nechala kříž společně nést ukrajinskou a ruskou ženu a obě ženy dokonce měly číst společný text. Není divu, že ukrajinští představitelé takovou symboliku ostře kritizovali. Nejvyšší zástupce řeckokatolické církve na Ukrajině, arcibiskup Svjatoslav Ševčuk, dokonce označil text za urážlivý a připomněl, že se akce konala v době, kdy se Rusko chystalo k další vlně krvavé agrese.
Smíření prostě nelze na zúčastněné uvalit. Současně musí být smíření postaveno na shodě obou stran ohledně toho, čeho se smíření týká. Jak prohlásil arcibiskup Desmond Tutu: „Smíření je proces, který vyžaduje pravdu a spravedlnost.“ Bez těchto základů je každý pokus o smíření odsouzen k nezdaru.
Víra jako motor akce, ne výmluva pro nečinnost
Ohledně války na Ukrajině není mnoho důvodů k optimismu. Ale právě proto je třeba, aby křesťanské církve přestaly váhat a kalkulovat a odvážně se nechaly inspirovat božskou láskou, která se nebojí riskovat vše. Nečekejme pasivně na zázrak – otevřeme okovy svévole a dejme ujařmeným svobodu. Nebuďme jako ti náboženští lidé, které kritizoval Dietrich Bonhoeffer, když říkal, že se k Bohu uchylují až tam, „kde končí lidské vědění nebo síla“. Bůh nemá jiné ruce než naše. Použijme je.
Upravená verze úvodního projevu předneseného 2. prosince 2024 na setkání Světové luterské federace ve Vídni
