Po počáteční vlně solidarity se začínám setkávat s více rezervovanějším postojem a dokonce s kritikou. Plošná pomoc Ukrajincům bez rozdílu na jejich ekonomické poměry je ovšem především krásným gestem.
Válka, přírodní katastrofy, nedostatek jídla a vody byly v historii lidstva nejčastější příčiny migrace. Vidíme to už v biblických starozákonních příbězích, například v knize Rút, která začíná tím, jak v Judsku nastal hlad a jedna židovská rodina odešla „bydlet jako cizinci na moábská pole.“ (Rút 1,1) V těchto dnech jsme svědky, jak statisíce Ukrajinců utíkají před válkou a hledají bezpečné místo k přežití. Někteří se přemístili do bezpečnějších měst západní Ukrajiny (jedná se o tzv. vnitřně vysídlené osoby), velká část se však rozhodla uprchnout do zahraničí.
Evropská unie na tuto novou situaci, kdy dochází v Evropě k největší migraci od dob druhé světové války, reagovala patřičným způsobem. Udělila občanům Ukrajiny zvláštní status dočasné ochrany po dobu nejméně jednoho roku, která jim poskytuje ve státech EU povolení k pobytu, ubytování, zdravotní péči, přístup na pracovní trh a ke vzdělávání ukrajinských dětí.
Slovensko i Česká republika již přijala několik desítek tisíc ukrajinských uprchlíků. Velké množství neziskových organizací, dobrovolníků i běžných občanů pomáhá ukrajinským rodinám, jak se dá. S velkým nasazením a energií jim dávají pocit bezpečí a naděje, že dokážou důstojně přežít následky hrozné války v civilizované zemi, která si váží lidského života a základních lidských práv.
Po počáteční vlně solidarity se však začínám setkávat ve veřejném prostoru i v osobních rozhovorech s více rezervovanějším postojem a dokonce s kritikou zneužívání pomoci ze strany uprchlíků. Symbolem této kritiky se stala hlavně ukrajinská auta. V Bratislavě, kde žiji, si nelze nevšimnout velkého nárůstu aut s ukrajinskou espézetkou. Nejsou to žádné Lady nebo Dacie, ale Audiny, Mercedesy, Toyoty. Auta, která pěkně zapadají do vozového parku úspěšného bratislavského podnikatele.
Při závistivém pohledu na našlapaná ukrajinská auta si klademe otázku, zda zrovna tito lidé potřebují pomoc? Proč bychom měli pomáhat někomu, kdo má lepší auto než my? Proč pomáhat bohatým Ukrajincům, když můžeme raději peníze dát na podporu našinců v nouzi? Vždyť se vše zdražuje, inflace letos a příští rok možná půjde do dvouciferných čísel. A co když nám vezmou práci? Co když zneužijí bydlení zadarmo? Důvodů k tomu, proč nepomoci všem ukrajinským uprchlíkům, je nespočet.
Tato situace mi připomíná argumentaci učedníků z Matoušova evangelia, kteří kritizovali ženu, která vylila drahý olej na Ježíšovu hlavu. Rozmrzele říkali: „K čemu takové plýtvání? Mohlo se to prodat dráž a rozdat chudým.“ Tento příběh je zasazen do kontextu blížící se Ježíšovy smrti a žena tímto gestem ukázala, jakou hodnotu má pro ni Ježíš, kterého čeká smrt.
Mám pocit, že se nacházíme v podobné situaci a můžeme zde vidět určitou analogii. Nevíme, jak dlouho tu ukrajinské rodiny zůstanou, ale plošná pomoc Ukrajincům bez rozdílu na jejich ekonomické poměry je především krásným gestem solidarity s těmi, kdo zakoušejí utrpení. Gestem toho, že si vážíme života a svobody, která je důležitější a vzácnější než to, kolik peněz mám na účtu. Tímto gestem ukazujeme, že naším úkolem není zkoumat, kdo si pomoc zaslouží a kdo ne. Naším úkolem je otevřít své lidské, finanční a institucionální zdroje pro všechny, kteří utíkají před válkou a doma by zakoušeli strach a nebezpečí. Tímto „vylitím“ pomoci dáváme najevo, jakou hodnotu má pro nás mír a svoboda.
Symbol ukrajinských espézetek nám mimo jiné otevírá oči před vlastní arogancí bohatší země. Tak jako my se zlobíme na bohatší země, že nechápou, že i u nás si můžeme žít dobře, tak teď jsme v opačné situaci, kdy si nechceme připustit, že i na východ od nás žijí lidé, kteří se minimálně po ekonomické stránce mají někteří lepší než my. Jako kdybychom si doposud mysleli, že celá Ukrajina rovná se ukrajinští stavební dělníci. Nyní k nám najednou přicházejí podnikatelky, učitelky, lékařky, právničky se svými dětmi. Muži zůstali doma a učí se, jak zacházet se zbraní a vyrábět molotovův koktejl.
Ano, rozumím připomínce, že se určitě objeví i Ukrajinci a Ukrajinky, kteří budou naši pomoc zneužívat. Na to říkám: „No a“? Neděláme to samé? Když stát během první a druhé covidové vlny poskytoval ekonomickou pomoc, určitě se našlo mnoho „dobrých duší“, kteří tuto pomoc zneužili. To ale neznamená, že stát kvůli tomu zruší plošnou pomoc pro všechny. O to víc plošnou pomoc potřebují Ukrajinci, které zasáhla válka. Válka, která má navíc eticko-morální rozměr. Plošnou pomocí ukrajinským občanům bez ohledu na příjem prokazujeme dobrou vůli a postoj, že bez míru a práva na vlastní suveranitu není možné, aby národní státy prosperovaly a určovaly si vlastní budoucnost.
Naprosto souhlasím s rozhodnutím EU, která nabízí na svém území ochranu všem občanům Ukrajiny. Bez podmínek. Přijde mi velmi absurdní až cynické podmiňovat pomoc. Těch, co nesouhlasí s tím, aby všichni Ukrajinci měli nárok na speciální ochranu, se jich chci zeptat: „Jak chceme hodnotit, co znamená zasloužit si pomoc? Je to míra utrpení, kterou zažili na Ukrajině? Je to ekonomický status? Jak vysoký majetek převyšuje strach z následků války?“
Jedna teologická vsuvka na závěr. Překvapuje mě, když podobnou argumentaci o zásluhovosti pomoci používají i někteří křesťané. Křesťané, kteří tvrdí, že Boží lásku a přízeň si nelze zasloužit, ale že je to dar z milosti, ve společensko-ekonomických otázkách nemají problém mluvit o zásluhovosti. Jako kdyby v duchovní rovině fungovala jiná pravidla než v rovině každodenního života. Tento přístup podle mého přesvědčení není správný.
Poselství evangelia chápu tak, že mít se rád a mít rád druhé není závislé a podmíněné zásluhami. Poselství evangelia a zkušenost s milostí nás nevede k tomu, že si budu klást podmínky, komu budu pomáhat: pouze křesťanům, pouze těm, co si to zaslouží, pouze těm, co jsou dobří, pouze těm, co se mají hůře než já… Evangelium nás učí být velkorysý k druhým. Nedívejme se na ukrajinské espézetky se závistí, ale s vděčností, že žijeme v zemi, která a může podat pomocnou ruku všem, kteří ji momentálně potřebují. Bez podmínek. Tečka.
