Třetí neděle adventní se jmenuje podle vstupního verše Gaudete (Radujte se). Stejně jako o čtvrté neděli postní (v neděli Laetare, Veselte se) se může liturgie sloužit v růžové barvě, připomínající červánky blížících se svátků.
První čtení této neděle z knihy proroka Izajáše pokračuje v líčení zaslíbeného času radosti, pokoje a hojnosti na konci věků a tento spásný čas je představen jako čas uzdravení: slepí budou zas vidět, hluší slyšet, němí mluvit, chromí chodit a zajatí a vyhnaní se vrátí domů. Autor povzbuzoval těmito slovy klesající naděje Izraelitů v dlouhé době babylonského zajetí. K návratu do zaslíbené země pak skutečně došlo a mnozí jistě ty chvíle prožívali jako čas uzdravení.
Vzpomínám na jeden dlouhý rozhovor s přítelem Cyrilem Höschlem, vedený krátce po listopadu 1989. Tehdy jsme hovořili o dramatické změně, kdy s návratem svobody u mnoha našich pacientů došlo k náhlému a zjevnému zlepšení psychického i psychosomatického stavu. K tomuto postřehu však musím připojit bolestný dovětek: Cyril letos zemřel, a nedožil se tak parlamentních voleb, jejichž výsledek prizmatem voličské volby trpkým způsobem odhalil, jak velká část naší společnosti nedokáže docenit dar svobody a demokracie a jak nezodpovědně nakládá s právem spolurozhodovat o budoucnosti země. Bylo by zajímavé sledovat, jak se důsledky těchto voleb projeví nejen v ekonomické a politické oblasti, ale také ve stavu duševního zdraví naší společnosti, zejména u mladých lidí.
Nemusíme však kazit růžovou neděli a adventní čas tématy, která na mnohé z nás nyní pochmurně naléhají. Vnímejme s radostí a vděčností všechno dobré, s nímž se i v tvrdých dobách zkoušek a pochybností můžeme setkat.
Jan Křtitel měl spoustu důvodů pochybovat
Evangelium této neděle líčí těžké okamžiky v životě Jana Křtitele. Prorok čeká ve vězení na popravu, ale ještě více ho v těch chvílích týrají pochybnosti. Slyší z různých stran pomluvy o Ježíši, na kterého ukázal jako na zaslíbeného mesiáše. Slyší, že Ježíš se nechová tak, jak by se podle očekávání mnohých měl mesiáš chovat. Ježíš nejde ve stopách Jana, asketického hlasatele blížících se Božích trestů, drsného muže pouště. Navštěvuje se svými mladými veselými přáteli svatební hostiny a o příchodu Božího království mluví v podobenství jako o hospodě, z níž se ozývá zpěv a tanec radostné oslavy návratu ztraceného syna. Tato slavnost staršího syna (který symbolizuje farizeje a zákoníky) pohoršuje. Pro farizeje – jak čteme v evangeliu – je Ježíš žrout a pijan vína, přítel hříšníků, celníků a prostitutek.
Není divu, že se pod vlivem těchto zpráv Jana Křtitele zmocňují pochybnosti: Nespletl jsem se? Nespletl jsem se v Ježíši? Nebylo mé kázání o blízkém příchodu Božího království jen iluzí, utopií? Nebyly mé výzvy k obrácení a nápravě mocných, které mne přivedly do Herodova vězení, zbytečné, a tedy zbytečná bude i má blížící se smrt? Skrze mříže své cely posílá Jan Ježíšovi úpěnlivou otázku: Jsi ty opravdu ten, který má přijít, anebo jsme se v tobě spletli a máme očekávat někoho úplně jiného?
Všední svatost může být naší nadějí
Na Jana myslím často v posledních letech, kdy se dovídáme o mnoha dříve netušených a zakrývaných tragických stínech v církvi a kdy se musím – jako mnoho upřímných věřících, kněží i laiků – opakovaně ptát: nespletl jsem se? Nevěnoval jsem svůj život a síly instituci, která není tím, za co se vydává a za co jsem ji v dobré vůli považoval?
Ježíš na Janovu otázku neodpovídá žádnou sebeobhajobou. Je skutečně jiný, než jak si ho podle sebe sama představoval Jan a jeho učedníci. Ježíš ukazuje prostě kolem sebe, na plody své uzdravující přítomnosti v životech lidí. Ti lidé jsou osvobozováni od svých nemocí a hendikepů. Chudí, lidé na okraji, většinovou společností odmítaní, jsou zde přijímaní.
Vidím v této Ježíšově odpovědi lék na své tíživé otázky a časté pochybnosti. Ano, dnešní svět není ráj a také česká společnost a naše církve jsou její součástí. Církve nejsou společností andělů, jsou mezi námi a v nás farizeové i hříšníci. Selháváme a je nám útěchou, že evangelium nijak neidealizuje selhávající Ježíšovy apoštoly.
Ale snažím se nevidět jen to špatné. Vidím také kolem sebe, mezi křesťany i nekřesťany, lidi, kteří nerezignují; vidím podivuhodné obraty k dobrému životu, vidím lidi imunní vůči nakažlivým ideologiím, nenávistným projevům a skleslým náladám. Vidím v církvi i mimo ni lidi nesobecké, solidární, obětavé, citlivé vůči druhým i přírodě. Nehledám spektakulární zázračná uzdravení. Potkávám všední svatost, která se asi nikdy nestane předmětem pátrání dikastéria pro svatořečení s hromaděním důkazů ve formě zázračných uzdravení.
Jsem vděčný za každého člověka, který ve mně svou opravdovostí a laskavostí (chcete-li, svým obyčejným svědectvím o vysmívané pravdě a lásce) posiluje naději a vrací mi radost ze života. I dobro je nakažlivé – setkání s těmito lidmi mne zavazují nepodlehnout rezignaci a předávat dar radosti a naděje dál.
