Náš domov symbolizují většinou drobnosti. Schválně, co si vybavíte, když si vzpomenete na svůj domov v dětství? Jaká drobnost, pro jiné naprosto nepodstatná, vám vyvstane jako zřetelný symbol toho nejcennějšího a nejdůležitějšího na světě? A co by to bylo nyní, změnilo se to? Podle čeho vůbec vlastně poznáte, že jste doma?
Pro někoho může domov znamenat jeho ulice, známá dlažba a ploty, stromy a keře, úhel pohledu na nebe. Někdo za symbol svého domova označí psací stůl u okna se známými předměty na jeho ploše, tužky v hrnku po babičce, slovníky, rámeček s fotkou, lampu a mušle od moře. Někdo si vybaví nízký, široký hliněný květináč s netřesky a kameny a malou figurkou jelena, postavený na zídce u schodů do zahrady.
Pohádková scenérie inspirovala dětské dobrodružné hry plné loupežníků, soubojů a útěků do úkrytů. Jedna dívka si vzpomínala na vlaštovčí hnízdo přilepené pod okapem, skryté přesně nad oknem do ložnice. Tak rádi s bratrem večer naslouchali vlaštovčímu švitoření a pozorovali, jak vlaštovky vylétají a přilétají. Zkoušeli odhadnout, kolik mláďat se vylíhlo, o kolik vlaštovek bude na světě letos víc.
Některé drobnosti si lze vzít s sebou, když se přestěhujete, a postavit je v jiném bytě, v jiném domě, v jiné ulici jiného města a vytvořit pocit domova vlastně skoro kdekoli. Některé jsou nepřenosné. Květináč s netřesky a figurkou jelena se dá přenést jinam, ale už nepřestěhujete ty staré schody a hlavně nepřesunete nikam jinam tu zarostlou zahradu. A přestěhovat nepůjde docela jistě ani to vlaštovčí hnízdo.
Ta válka musí jednou skončit
Co se stane s domovem, když jednou vlaštovky nepřiletí a ani příští rok a pak už vůbec nikdy? A co když vlaštovky přiletí, ale dům už nebude stát na svém místě v ulici, protože ruská raketa přiletěla dřív?
Tohle se stalo té dívce. Vlaštovčí hnízdo nad oknem pro ni bylo něžným symbolem domova. Dům tam už nestojí. Pohled na to místo ji přivedl k naléhavé úvaze: Kam přiletí vlaštovky? Kde budou teď hnízdit? Rozplakala se. Už nikdy neuvidí svůj dům, svou ulici, maminčiny květináče, svůj psací stůl a ani to hnízdo vlaštovek, které rok co rok věrně přilétaly na stejné místo, aby tam hnízdily a vyvedly mladé.
Až do minulého týdne věřila a doufala, že svůj domov ještě někdy uvidí. Vždyť ta válka přece jednou musí skončit a pak zase přijedu domů, půjdu naší ulicí, otevřu branku a podívám se, jestli už přiletěly vlaštovky… Nikdo z rodiny naštěstí při náletu nezahynul, ale domov už není.
Když tak slýchám ty výkřiky o výhodnosti nebo nevýhodnosti ukrajinských uprchlíků, vždy si jen povzdechnu. Jak by vám bylo na jejich místě? Jak by vám bylo, kdybyste se neměli kam vrátit a vyháněli by vás? Jak byste se cítili, kdyby někdo zničil všechno, co vám od dětství bylo drahé, co pro vás znamenalo domov a co se nedá nijak nahradit? Jak by vám bylo?
