Když čteme kontext Ježíšova výroku: „Já jsem ta cesta, pravda a život“ (Jan 14, 6), vidíme, že mezi učedníky zavládá neklid pramenící z Ježíšova odchodu, protože nikdo z nich netuší, kam směřuje. Je zřejmé, že apoštolové Ježíšovým slovům nerozumějí, a celý výrok o cestě je tak zarámován pocitem zmatku, neporozumění a určitého emocionálního napětí.
Zatímco Petr Ježíšovi nabízí svůj doprovod, on odpovídá, že tam, kam jde, ho nyní následovat nemůže. Navíc předpovídá, že ho Petr v budoucnu zapře. Je třeba mít také na paměti, že tomuto výroku předchází i Jidášova zrada, což celkovou atmosféru ještě „přihustilo“, a učedníci se tak navíc snaží prokázat svou loajalitu. Není náhodou, že – slovy Písma – prožívají úzkost.
A úzkost někdy prožíváme i my samotní. Asi všichni máme někdy pocit, že se světem není něco v pořádku. Kácí se staré, zažité pořádky, v čele stojí lidé, kteří nerozhodují vždy moudře, až příliš často se skloňuje slovo válka a sledujeme dramatický nárůst nejrůznějších duševních onemocnění.
Nechci tvrdit, že je všechno zlé – stále se máme relativně dobře – ale se světem je opravdu něco v nepořádku. A tak vyhlížíme, zda se konečně něco nezmění. Nějakou dobrou zprávu. Něco, co by nám vlilo do žil naději.
Ježíš vyslovuje slova „Já jsem ta cesta, pravda i život“ právě v okamžiku, kdy se apoštolům zdá, že se jim cesta ztrácí. Jsou chvíle, kdy máme pocit, jako by nám ujížděla zem pod nohama, jako by se jistoty měnily v nejistotu, jako by na naše cesty padala mlha – někdy velmi hustá.
V takových momentech hledáme návody, mapy, názory, které by nás někam posunuly, ukázaly nám směr. Něco, co by nám řeklo: „Tam je cesta, tam jdi, toho se drž.“ Jenže Ježíš místo toho, aby dal svým následovníkům návod nebo jim ukázal směr, říká: „Já jsem ta cesta.“ Neříká: tam je cesta, ale já jsem cesta, já jsem pravda.
Tento výrok zní na první pohled jasně, ale při hlubším promyšlení je vlastně velmi radikální. Představte si, že něco opravujete a nevíte, jak na to, protože nemáte návod. A najednou někdo přijde a řekne vám: „Návod nehledej. Já sám jsem návod.“ Asi bychom v takové situaci prožívali podobné zmatení jako učedníci…
Podívejme se nyní na tři obrazy, které jsou v Ježíšově výroku obsaženy.
Cesta
Existuje mnoho cest, které nám slibují, že nás někam dovedou a že nám přinesou štěstí. Problém je v tom, že mnoho z těchto cest je slepých, i když tak na první pohled nevypadají. Všechny ale mají jeden důležitý aspekt. Cesty, po nichž se vydáme, mají následky.
Když se podíváte na reklamy, často jsou postaveny na myšlence, že své cesty nemáme příliš domýšlet. Prostě se rozhodni teď. Teď si půjč. Teď si kup. Teď si užij. A pak se uvidí. Teď to neřeš, žij pro krásu přítomné chvíle… Jenže každé naše rozhodnutí je jako cesta, která někam vede. Nedávno jsem četl reklamní slib „Žádná splátka 12 měsíců…“ Že přijde třináctý splátkový měsíc, už nikdo nedodává.
Když Ježíš pronáší: „Já jsem ta cesta,“ mimo jiné tím říká, abychom svá rozhodnutí dělali s ním. Pokud se rozhoduji s Kristem, jdu s ním a za ním, pak je na místě klást si otázku: Kam mě toto či ono rozhodnutí dovede?
Pravda
Pravda je pojem nesmírně rozkošatělý a nechci zde zabíhat do složitých filosofických koncepcí. Nejobecnější definice pravdy zní: „Shoda výroku se skutečností.“ Jinými slovy – pravda je to, když řeknu, že stěna je bílá, a ona skutečně bílá je.
Ježíš nám však neříká věci, které jsou zjevné, hmatatelné a které všichni víme a můžeme si je okamžitě ověřit. Často poukazuje na oblasti, jež se pravdou stanou teprve tehdy, když se podle nich rozhodneme žít, když na ně „vsadíme“ svůj život. Chceš požehnání v oblasti majetku? Nauč se dávat. Chceš být požehnán ve vztazích? Nauč se oběti. Chceš poznat Krista? Následuj ho. To, kým Kristus je, si mohu přečíst, ale skutečně ho poznám až ve zkušenosti s ním.
Slyšel jsem jednou přísloví, že „Bůh nemá vnoučata“. Znamená to, že každá generace – a vlastně každý jednotlivý člověk – si musí najít své vlastní spojení s Bohem. Své vlastní poznání toho, kým pro něj Bůh je, v čem je pro něj pravdou.
Život
Ježíš zde mluví o duchovním životě, o tom, že on sám je oživujícím principem. Můžeme mít fungující vegetativní funkce, můžeme formálně žít, a přesto ve skutečnosti jen přežívat. Žít v plnohodnotném smyslu toho slova ale znamená naplno prožívat, tvořit, mít radost, růst. Je to stav, kdy člověk nejen reaguje na svět, ale aktivně ho utváří. Jedním z předpokladů takového života je duchovní dimenze – ta část naší osobnosti, která je napojena na Boha.
A Ježíš říká: „Já jsem přišel, abyste měli život – a měli ho v hojnosti.“ To neznamená materiální prosperitu, ale vědomí, že Bůh naplňuje vaše nejhlubší potřeby, jimiž jsou přijetí a láska.
Když se vrátíme na začátek příběhu, vidíme učedníky obklopené zmatkem. Jako by je obestíraly myšlenky na zradu a blížící se smrt. A přesto – právě uprostřed těchto okolností – Ježíš říká: „Já jsem život.“ Smrt, chaos a zmatek nemají poslední slovo.
Místo toho platí následující: „Utište se. Vše je v pořádku. Jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale v rukou milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, žádná porážka není definitivní. Nic nás nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, která se nám zjevila v Kristu.“
Přeji nám do nového roku, abychom nacházeli správné cesty, hledali a dávali pravdivé odpovědi a aby z vás byl cítit život. Abychom se nebáli. A aby to vše pramenilo z toho, který neřekl „Tam je cesta,“ ale „Já jsem ta cesta“.
