Iniciační novela Karlaz. Srdce poutníka (Tomáš Gavlas Publishing, 2025) s obdivuhodnou svěžestí zve ke sledování i prožití transformační události. Prostřednictvím napínavého a umně vystaveného příběhu přibližuje důležitost iniciačních rituálů, výstupu z komfortní zóny a důvěry v život sám.
Karlaz představuje vyvrcholení volné trilogie, kterou lze dle Gavlase číst v libovolném pořadí. Jednoduchý příběh o mladíkovi Mestizovi, který se vydá hledat tajuplného poutníka Karlaze, aby zachránil svoje rodné město před popelavou nemocí, lze číst jako zobrazení pronikavého iniciačního rituálu. Pokud o jeho autorovi Tomáši Gavlasovi čtenář nic netušil, po přečtení knihy se zajisté odhodlá dopátrat, kdo za knihou stojí. Ponoukne ho k tomu svěžest a spád vyprávění i bohatství mouder a myšlenek. Nebo skutečnost, že o něm do té doby coby spisovateli pranic neslyšel.
Gavlas propojuje akademické poznatky se zakoušenou skutečností
Gavlasův životní příběh přitom osvětlí mnohé čtenářovy otazníky. A nejspíš nejednou přiměje k překvapení. Ani ne čtyřicetiletý Tomáš Gavlas má totiž za sebou úspěšnou studijní dráhu na Karlově univerzitě, kde vystudoval kulturologii a závěrečné práce, včetně té rigorózní, věnoval poutnictví. Souběžně s teoretickým výzkumem zná putování důvěrně i z praxe – už ve 20 letech podnikl osmisetkilometrovou pěší pouť z Francie do španělského Santiaga de Compostela.
Osobní prožitky tak dokonce předchází akademickému zájmu, a Gavlas díky tomu zná strasti i výsady poutí zevnitř i zvenčí. Dnes Gavlas na svých stránkách nabízí doprovázené poutě. To je ale pouze první autorova tvář. Tu druhou – neméně pozoruhodnou – tvoří Gavlasovy zkušenosti se založením a vedením řady úspěšných firem a agentur. Stál u zrodu Pražského Majálesu nebo Utuberingu. Přesto dokázal takto úspěšný byznys opustit (2018), aby se mohl plně věnovat dopsání knih, meditaci a poutnictví. Na poutích často doprovází vyhořelé byznysmeny a manažery. V roce 2019 založil nakladatelství Tomáš Gavlas Publishing a vydavatelské řemeslo nazývá svým koníčkem. Pojítko těchto dvou autorových tváří, včetně rozhodnutí začít psát? Vrozená role průvodce.
Knihu Karlaz. Srdce poutníka lze číst jako chronologický příběh, ale taky výběrově a po troškách jako svého druhu mudroslovné jednohubky. Nabízí povedené literární ztvárnění rituálu přechodu mladíka v muže. Samotné Mestizovo putování a dramatické hledání zachránce Karlaze je totiž iniciační. Autor prokazuje svou teoretickou znalost iniciace, včetně toho, jak proces probíhá a jaké prvky zahrnuje. Zabývá se i specifiky, jako je role matky iniciovaného protagonisty nebo význam či absence požehnání. Stejně tak však autor dokládá, že je schopen své teoretické znalosti mistrně transformovat do podoby uceleného vyprávění.
Jakákoli intertextualita (odkazy na velká duchovní díla a mudrce) nepůsobí těžkopádně nebo nepřiléhavě. Díky ní a celkové výstavbě je však možné příběh číst jako zmíněné jednohubky – protože nejedna stránka je přímo nabitá životními pravdami, které nejsou pouze naučené (autorovo studium), ale také prožité a zažité (četná putování a úspěchy v byznyse). Gavlas v knize často referuje ke Starému i Novému zákonu, východním naukám či řadě filozofů. Někdy jsou to narážky mlhavé, testující vzdělanost čtenáře, jindy zcela přímé, třeba parafrázující Ježíše Krista.
Při odkazování na náboženské texty je nepřehlédnutelnou postavou Ten, který stojí nad cestou. Více či méně se podobá starozákonnímu Hospodinu či novozákonnímu Ježíši Kristu – přesto však autor zřejmě směřuje k co nejširší inkluzivitě. Ten, který stojí nad cestou může být křesťanský Bůh stejně jako Smysl nebo Život. Jména dalších postav jsou rovněž častokrát inspirována Biblí. K náboženskosti odkazuje i samotná kompozice. Novela je rozdělena do sedmi kapitol (Den první až Den sedmý) a sedmička vedle pohádkového významu značí plnost (Bůh stvořil svět v sedmi dnech dle starozákonní Genesis).
Příběh přitahuje svižností, popisy přírody i cenností sdělovaného
Gavlas čtenáře přesvědčuje, že má příběh mladého a zprvu nerozvážného Mestiza v každém momentě pevně pod kontrolou. Jen místy působí křečovitě či neuvěřitelně – třeba Mestizův vnitřní monolog v písečné bouři nebo podezřelá snadnost, s jakou se protagonista ponoří do hluboké meditace se samotářkou Noou. Příběh má navrch dokonce i v pasážích, kde se zhušťují sdělovaná moudra. Ta se čtenář většinou dozvídá prostřednictvím dalších postav z přímé řeči v dialogu s Mestizem.
Pozvolný děj nabírá na obrátkách v páté kapitole a dynamičnost i náhlé zvraty přimějí k nepřetržitému čtení. Nechybí pochybnosti zahrnující i Toho, který je nad cestou i přítomnost archetypální postavy vychytralého pokušitele, který klame už svým biblickým jménem (připomíná Fuksovu novelu Oslovení z tmy). Následující šestá kapitola ještě zintenzivňuje připoutanost čtenáře s hlavním hrdinou, a to prostřednictvím živého líčení Mestizových zranění, které působí místy až naturalisticky.
Konečný zvrat nebudu prozrazovat, protože stojí za nerušený čtenářský zážitek. Uvedu jen, že závěrem novely gradují důrazy, které Gavlas umisťuje napříč celým textem – na úžas i nutnost odevzdání se. Je ohromen divy přírody, jejichž motivika tvoří v novele nepřehlédnutelnou osu. V ní se nejviditelněji projevuje vztah autora k přírodě, její mohutnosti, síle i svrchovanosti. Dokonce se dá hovořit o jakési fyzičnosti. Mladý Mestizo je s přírodou tělesněji v kontaktu tím těsněji, čím víc času tráví v divoké poušti při hledání zachránce Karlaze. Přírodní popisy jsou literárně působivé. Zachycují nádheru stvoření, ale i jeho smrtonosnost: „[Řeka] byla obdařena lhostejnou vůlí odvěkého živlu, který už po tisíciletí pomalu trhá svět na kusy, nelítostně se do něj vpíjí a pohlcuje ho.“
Gavlas dokazuje literární talent a schopnost předat skrze příběh moudrost, kterou dnešní svět bytostně potřebuje. Iniciaci ukazuje jako univerzální zkušenost, potřebnou ke zralému životu. Nepřímo tak kritizuje současnou společnost a ukazuje cestu, jak na sobě pracovat – samostatně i ve společenství. Součástí takové transformace jmenuje požehnání: „Mladí muži dnes strádají nedostatkem požehnání od starších mužů, proto se obávají vydat na těžké cesty. (…) Požehnání není jen slovo nebo gesto. Je to závazek, jenž otec předává synovi, aby ho chránil a posilnil na jeho vlastní cestě, ať je jakákoliv. Je to světlo, které ukazuje, že někdo věří v jeho volání a schopnosti.“
