Když Jonáš Oubrecht mluví o práci, zní to jako vyznání. Nejen o autech, která vrací do krásy, ale i o Bohu, kterému věří, a přírodě, kterou chrání. Mladý podnikatel z Milovic buduje spolu s bráchou Danielem rodinnou firmu, káže v církvi a loví se zbraní. V otevřeném rozhovoru popisuje, proč může být detailing duchovní službou, co ho přivedlo k myslivosti a proč se ve firmě nepočítá jen výnos, ale i svědomí.
Pamatuješ si ten moment, kdy sis řekl: Založím firmu? Co tě k tomu vedlo?
My jsme vlastně vyrůstali v rodině, kde se podnikalo od začátku. Rodiče se rozhodli podnikat částečně proto, aby měli víc času na nás děti a zároveň víc prostoru pro službu v církvi. Já jsem byl tehdy na domácím vzdělávání a zblízka jsem viděl, jak těžký a náročný je rozjíždět firmu. Co znamená pracovat tvrdě, mít zodpovědnost a zvládat stres. Ale zároveň jsme viděli i to, co to přináší – svobodu, smysl, možnost něco tvořit.
Doma jsme to měli nastavené jasně – nic nebylo zadarmo. Rodiče nám od začátku ukazovali, že peníze mají hodnotu, a že když je máš, měl bys s nimi nakládat dobře. V patnácti jsme s bráchou začali makat. Brigády. Žádné „lehké“ práce – sekání trávy křovinořezem, mytí koberců, úklidy. Tvrdá chlapská práce na slunci, rohlík se salámem, žádný komfort.
Můj první větší impuls přišel, když jsem si chtěl koupit kytaru. Bylo mi 14, měli jsme kapelu a mně se prostě strašně líbila kytara. Ale neměl jsem peníze. Táta řekl: „Fajn, půjčíme ti na ni, ale splatíš to.“ Ve škole odzvonilo a já si uvědomil, že v kapse nemám ani korunu. Táta mi pak řekl: „Zítra v šest buď připravenej.“ Začal jsem makat. A když mi máma po týdnu spočítala výplatu, zjistil jsem, že jsem vydělal skoro nic. Měl jsem dluh asi 15 tisíc a po týdnu práce jsem byl úplně v háji. Rozbrečel jsem se. V tu chvíli jsem pochopil hodnotu peněz úplně jinak. A zároveň jsem začal chápat, co všechno obnáší podnikání.
Jak ses dostal právě ke své současné firmě? Děláš detailing – prémiovou péči o auta. To není úplně běžné.
Hele, to byla taková série náhod a zároveň přirozený vývoj. Po maturitě jsem se brzo oženil – bylo mi devatenáct. Pro spoustu lidí radikální rozhodnutí, ale pro mě a manželku to bylo jasný. Věříme, že náš vztah byl dar od Boha. Nechtěli jsme čekat. Věděli jsme, že patříme k sobě.
Do toho jsem začal pomáhat v rodinné firmě – úklidová služba. Přesunuli jsme se do Prahy a já dostal na starost některé zakázky. V té době jsem ještě neměl řidičák. Udělal jsem si ho až v pětadvaceti. A když jsem dostal první služební auto, staré Opel Combo, připadal jsem si jako král. Pak přišla Oktávka z bazaru – a to už bylo manažerské auto! Pro někoho auto z áček, pro mě Rolls-Royce.
A tehdy jsem si začal víc všímat aut. Kamarád měl nádherně nablýskanýho superba. Říkám mu: „Jak to děláš?“ A on mi ukázal produkty, co používá. Začal jsem se o detailing víc zajímat. Objevil jsem firmu, kde to dělali fakt s láskou a péčí. A bylo rozhodnuto.
Objednal jsem si školení, přišel borec Kuba a celý den mi ukazoval, co všechno se s autem dá dělat. Bylo to jak zázrak. Z auta, do kterého by sis nesedl, se stal krásný, čistý, voňavý stroj. V tu chvíli mě to chytlo. Detail, péče, respekt. Vrátili jsme autu to, čím mělo být. A tím i jeho majiteli pocit radosti a hrdosti. To pro mě začalo být důležitý.
Vypadá to, že do detailingu dáváš srdce. Pamatuješ si nějakou výraznou zkušenost z úplných začátků?
Jo, pamatuju si ji až moc dobře. Byla to zákaznice, která u nás nebyla v minulosti spokojená, dokud jsme to nezačali dělat společně s bráchou. Ale dala nám druhou šanci. Chtěla vyčistit auto pro manžela jako dárek. Fakt jsme se snažili. A když jsem už skoro končil, vzal jsem do ruky leštičku a… nešťastnou náhodou jsem jí poškodil lak. Udělal jsem ďůlek. Katastrofa. Měl jsem slzy v očích, běžel jsem do kanceláře, úplně rozloženej. Mamina mě uklidnila, že se to nahlásí jako pojistná událost a vše se zvládne. První podnikatelská zkouška (smích).
A přesto jsme auto dodělali co nejlíp. Paní s manželem si ho přišli vyzvednout – nadšení. Vůbec si toho poškození nevšimli. A v tu chvíli to přišlo. Mohl bych to nechat být. Nikdo by si toho nevšiml. Ale v hlavě mi běželo biblické rčení: „Co člověk zaseje, to sklidí.“ Řekl jsem jim to. Ukázal to místo, vysvětlil situaci, omluvil se, navrhl řešení. Oni byli překvapení. Ale zároveň ocenili tu otevřenost.
A víš co? Dnes jsou našimi stálými klienty. Tenhle moment mě naučil, že podnikání není jen výkon. Je to i svědomí. Vztahy. Důvěra. A že férovost má cenu i tam, kde bys mohl „ušvindlovat“ výsledek.
Věřící nejsou ti, co chodí v neděli do kostela. Ale ti, co nesou světlo všude, kam jdou
Jak se do tvého podnikání promítá víra? Může být třeba i mytí auta duchovní službou?
Já si myslím, že určitě může. Pro mě to tak rozhodně je. Jsem přesvědčenej o tom, že když něco děláš srdcem, poctivě a s vděčností, tak tím můžeš sloužit lidem – a tím i Bohu. U nás ve firmě jsem momentálně asi jediný, kdo se otevřeně hlásí ke křesťanství. Ale to neznamená, že jsem lepší než ostatní nebo že nedělám chyby. Vůbec ne. Jen se každý den snažím žít tak, abych mohl Bohu důvěřovat. A když se něco nepovede, tak udělat všechno pro to, abych to napravil.
Víra pro mě není něco, co si odškrtneš v neděli dopoledne. Je to způsob života. A ten se promítá i do práce. Já fakt věřím, že když myju auto nebo leštím lak, tak to není jen „služba zákazníkovi“, ale taky vyjádření úcty – k tomu, co mám na starost. A taky ke Stvořiteli, kterej mi tu práci dal.
Není běžný, že za zaplacenou službu dostaneš stoprocentní výsledek. My se o to snažíme. Ne protože jsme dokonalí, ale protože chceme být jiní – v tom dobrém slova smyslu. My ty auta neděláme pro peníze. Ale za peníze. A to je rozdíl.
Rodinné firmy bývají tvrdý oříšek. Co ses naučil o důvěře a komunikaci?
Tohle je obrovský téma. A upřímně – mám velké požehnání. Naši rodiče nás vedli k tomu, že rodina je základ. Nejen jako fráze, ale jako realita. Učili nás, že se máme o sebe starat, že si máme pomáhat a že máme řešit věci včas, než přerostou. Mamka nám vždycky říkala: „Nenechte zapadnout slunce nad svým hněvem.“ A tohle jsme si s bráchou vzali hodně k srdci. Naši rodiče nám dali prostor růst, stáli při nás a dohlíželi, abychom byli zodpovědní. Stále nás podporují a dávají nám vždy svůj pohled na věc. Jsou v tom všem s námi, za to jsme jim ze srdce vděční, protože vybojovali bitvy, které nás teprve čekají.
S bráchou jsme skoro jako dvojčata – rok od sebe, děláme spoustu aktivit spolu, rozumíme si. Jasně, někdy se chytneme, občas do sebe narazíme. Ale víme, že jsme pro sebe nejbližší pokrevní lidi na světě. Vzájemná úcta a otevřenost je základ. Jeden bez druhého bychom byli jako tělo bez duše. Jsem za bráchu moc vděčný, je to srdcař a dříč, druhého takového člověka neznám.
V rodinné firmě totiž nemáš možnost „odejít“, když je problém. Nemůžeš říct: „Tohle mě nebaví, končím.“ Všechno je propletený – vztahy, důvěra, zodpovědnost. A to tě učí dospět. Učí tě to hledat řešení, ne výmluvy.
Změnil tě jako podnikatele vztah k penězům – třeba právě ve světle křesťanských hodnot?
Jo, hodně. A je to téma, o kterým si myslím, že se v církvi často obchází, nebo se o něm mluví tak napůl. Existuje totiž takový zakořeněný stereotyp, že křesťan by měl být skromný, až chudý – a že peníze jsou spíš nebezpečí než nástroj. Jenže já si myslím, že je to jinak.
Peníze samy o sobě nejsou ani dobré, ani špatné. Jsou neutrální. Důležité je, co s nimi děláš. A komu sloužíš. My podnikáme proto, abychom mohli žít, uživit rodinu – ale taky abychom mohli žehnat dál. Podporujeme křesťanský fotbalový klub, mladý basketbalisty v Milovicích nebo nadaci, která pomáhá dětem s pohybovým postižením.
Není nic špatnýho na tom, umět vydělat peníze. Důležité je nenechat se jimi ovládnout. Modlím se za to, abychom vždycky dokázali peníze spravovat, ne jen spotřebovávat. Aby to bylo požehnání nejen pro nás, ale i pro ostatní. A abychom nikdy nezapomněli, komu vděčíme za to, co máme.
Jak víra vstupuje i do chaosu podnikatelského dne
Jsi aktivním členem církve Jesus House v Milovicích, která je součástí hnutí Word of Life. Co ti to přináší?
Je to pro mě základní zázemí. Rodina víry. Nechodím tam kvůli „náplni programu“, ale protože tam zažívám opravdový vztahy a společnou cestu. Jsme komunita lidí, která chce žít s Bohem naplno – ne jen teoreticky, ale prakticky, každej den.
Pro mě je víra něco naprosto konkrétního. Ne „přesvědčení“, ale způsob života. Není to něco, co si odškrtneš v neděli mezi devátou a jedenáctou. Víra je, když ráno vstaneš, poděkuješ Bohu za další den a jdeš do něj s tím, že nejsi sám. Ať už tě čeká zákazník, problém, dítě s horečkou nebo konflikt v týmu.
V církvi jsi aktivním muzikantem a laickým kazatelem. Co je podle tebe dneska hlavní zpráva, kterou křesťané potřebují slyšet?
Že Ježíš umřel za každého jednoho z nás – bez výjimek. Ne proto, že jsme dobří. Ale protože On je dobrý. Umřel, aby vzal naše selhání, naše hříchy, nemoci i prokletí. Abychom mohli žít v lásce, svobodě a pokoji. A to není „duchovní pohádka“. To je nabídka vztahu, který ti změní celý život.
Ale vedle toho je potřeba říct ještě jednu věc: že jako křesťani nesmíme Ježíšovu oběť brát jako alibi. Že nemůžeme říct: „Jo, já zhřeším, ale vždyť On mi odpustí.“ To není pokání, to je kalkul. Víra není licence k tomu „dělat si, co chci“. Je to závazek – že se budu měnit, když se mi to nedaří. Že budu bojovat o pravdu. O lásku. O charakter.
Máš pocit, že je dnes církev lidem dostatečně blízko? Co by podle tebe měla dělat jinak?
Myslím, že to je otázka na každého z nás. Protože církev nejsou zdi ani program. Církev jsou lidi. Ty a já. A pokud mám pocit, že je církev odtržená od reality, tak se musím ptát: „Jsem já dost blízko lidem kolem sebe?“
Církev má být světlem. Solí. Má jít ven – mezi lidi. Ne uzavírat se do bubliny. Ne žít dvojí život: v neděli zbožný, v pondělí bez zásad. Lidi nečekají dokonalost. Čekají opravdovost. Když v práci nebo na ulici uvidí člověka, kterej je srdečnej, férovej, nesobeckej, tak je to mnohem silnější než jakákoli brožura.
Ježíš říkal: „Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky.“ A to nezačíná u pódia a mikrofonu. To začíná u vztahů. U toho, jak se chováš k prodavačce, kolegovi, sousedovi.
Zažil jsi někdy moment, kdy ti víra konkrétně pomohla v podnikání nebo osobním životě?
Hodněkrát. Třeba když jsme měli vyhlídnutý pozemek na nové prostory a vypadalo to, že nám ho někdo přeplatí. Neměli jsme jistotu, úvěr nebyl schválený, finance nevyšly. Modlili jsme se. A nakonec se ten majitel pozemku rozhodl pozemek prodat nám, i když na tom ve skutečnosti tratil. Ne naší silou, ale věříme, že díky Bohu. On je gentleman. Nevnucuje se. Ale když Mu dáš prostor, přebírá otěže. A to není zbožná fráze – to je moje osobní zkušenost.
Zažil jsem situace, kdy se zakázky křížily, auta padala, lidi odpadli – a přesto všechno najednou klaplo. Já jsem poslal modlitbu a řekl: „Bože, tohle je větší než já. Jestli to má být, tak to udělej ty.“ A On to udělal.
Tohle vědomí, že na to nejsem sám, je k nezaplacení. A i když občas přijde moment, kdy bych nejradši zahodil klíče od firmy a šel někam do lesa, vím, že mám za zády někoho, kdo mě drží. A kdo se nebojí jít se mnou i do té největší bouře.
Myslivost není o zabíjení. Je to o péči, zodpovědnosti a pokoře
Tvoje cesta k myslivosti nebyla přímá. Původně jsi měl k lovu spíš odpor. Co tě změnilo?
Dlouho jsem měl myslivce za bandu týpků, co chodí do lesa střílet nevinný zvířata, a pak to zapijou. Upřímně – měl jsem je za egem nabušený chlápky, co si léčí komplexy. Myslel jsem si, že když někdo potřebuje maso, ať si ho koupí v obchodě.
Ale pak přišel covid. A já, jako táta tří dětí, jsem viděl, jak lidi vyváděj kvůli balení těstovin. A v tu chvíli mi došlo, že musím být připraven. Že mám zodpovědnost. Ne být střelec nebo drsňák – ale být chlap, ochránce, někdo, kdo ví, co dělat, když se něco semele. Nutno říct, že už od malička jsme měli s bráchou ke zbraním kladný vztah… airsoft a tak.
Udělal jsem si zbroják, začal střílet. A pak přišel zlom. Kamarád nás s bráchou vzal do revíru a najednou nám ukázal úplně jiný svět. Říkal: „Tahle zvěř se teď neloví – je březí. Tohle ne – už je po západu slunce. Tohle je bachyně, má selata.“ A já si uvědomil, že to není žádná divočina. Že to má pravidla, hlubokou etiku, respekt.
Najednou jsem neviděl myslivce jako vraha. Ale jako správce. Jako někoho, kdo nese zodpovědnost za přírodu, která mu byla svěřená.
Vnímáš myslivost jako duchovní věc? Dá se z lesa něco naučit o Bohu?
Jednoznačně. Les je pro mě místo, kde vypnu. Kde slyším ticho. Kde vidím stvoření v jeho kráse i křehkosti. A zároveň cítím odpovědnost – že když už do toho vstupuju jako člověk, měl bych to dělat s respektem. Ne jako pán, ale jako správce.
Myslivost mě naučila pokoře. Učit se číst stopy. Pozorovat. Rozumět cyklům. A taky nechat věci být – nelovit jen proto, že můžu. Dneska mám třeba větší radost z toho, že vidím zdravou srnčí rodinku, než z úlovku.
Jak bys reagoval na stereotyp, že myslivci jsou „vraždící mašiny“? Co bys vzkázal mladým, kteří to tak vidí?
Řekl bych: přijďte se podívat. Zeptejte se. Nehodnoťte podle předsudků. Já sám jsem měl stejný názor – a mýlil jsem se.
Myslivost není o tom „kolik jsi toho střelil“. Je to o tom, jestli jsi přispěl k rovnováze. Jestli víš, co děláš, proč to děláš, a jestli máš úctu k životu. Myslivec nestřílí pro zábavu. Loví proto, aby mohl chovat. Aby udržel zdravou populaci. Aby příroda dýchala.
Mimochodem – většina lidí, kteří myslivce odsuzujou, jedí maso. Jen se nechtějí dívat na to, odkud pochází. A zatímco zvířata ve velkochovech umírají v děsivých podmínkách, myslivec loví v klidu, v přirozeném prostředí, jednou ranou. A pak se rozloučí. Dá větvičku do tlamy – myslivecky se říká ,,poslední hryz“, poděkuje.
To není rituál vraha. To je projev úcty.
Jak vidíš současné výzvy myslivosti – třeba návrat vlků do české přírody?
Je to kontroverzní, ale za mě jasný: vlk do dnešní kulturní krajiny nepatří. Ne v tom rozsahu, jak se dnes objevuje. Nejsme Aljaška nebo Sibiř. Nemáme nekonečné lesy. Máme silnice, remízky, vesnice. Zvěř je pod tlakem a má minimum přirozeného krytu. A vlk to jen zhoršuje.
Ano, vlk je součástí přírody. Ale i příroda se mění. A my jako lidé musíme mít odvahu říct: „Tady a dost.“ Predátoři jsou nedílnou součástí přírody, přece jen je to součástí mysliveckého desatera: „Zvěř dravou zbytečně nestřílej, neboť i ona v únosné míře užitečná jest!“ Když někdo chová jeleny roky, pečuje o ně, vybírá geneticky silné kusy – a pak mu vlk strhne to nejlepší, co měl připravené pro říji – je to ztráta. Nejen zvířete. Ale i rovnováhy.
Jak vnímáš propojení podnikání, víry a myslivosti? Na první pohled to zní jako tři různé světy.
Pro mě jsou propojené naprosto přirozeně. Podnikání je moje služba lidem. Místo, kde se můžu seberealizovat a zároveň přinášet kvalitu a charakter. Víra je základ – vědomí, že nejsem sám, že moje práce má přesah. A myslivost? To je moje kotva. Místo odpočinku, ale taky přítomnosti. Kontakt s tím, co mě přesahuje.
Každý z těch světů mi připomíná něco jiného. Ale všechny mě vedou k tomu samému – k vděčnosti. A k vědomí, že tu nejsem proto, abych bral. Ale abych sloužil. A to je, myslím, společný jmenovatel.
