Autor hry Šamhorodský proces Ellie Wiesel dostal nápad na její sepsání během svého uvěznění v Osvětimi. Stal se tam svědkem soudu, kdy tři rabíni obvinili Boha z toho, že dovolil, aby jeho děti byly masakrovány. Wiesel se poté rozhodl zpracovat téma Boží viny za lidské utrpení.
Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde těsně před tímto svátkem dojde k pogromu a z vesnice přežijí jen tři Židé. Prolnutí svátku Purim, který si připomíná vysvobození Židů od pogromu, a pogromu, který se právě stal, naznačuje, kam se bude tato divadelní hra ubírat.
Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvražděni. Místo hry tedy na podnět hostinského uspořádají soud s Bohem. Soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože hostinský byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha.
Autor hry Ellie Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech. Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Během věznění v koncentračním táboře se Wiesel stal svědkem soudu, kdy se dle jeho slov „tři rabíni – všichni zbožní a vzdělaní muži“ rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby jeho děti byly masakrovány.
„Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neplakal.“ Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamhorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamhorodu, ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolený lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil? Proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech… On je… vinen.“
Na Boha padají další a další žaloby. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Všichni obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého. Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat.
Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest!“ Jinými slovy: Bůh mě opustil, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím.
Herci se ptají Sama, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Odpověď se ale nedozvědí. Nakonec si nasazují purimové masky – a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli…“
Univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli nějak odpovědět, potřebujeme znát příběh i se souvislostmi. A i pak, když odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy je mlčení moudřejší než odpovědi.
Je děsivé sledovat, jak nás Šamhorodský proces staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…
Zdroj: Časopis Brána
