Židovská rituální večeře o svátku Pesach, která připomíná cestu z otroctví ke svobodě, začíná otázkou nejmladšího z účastníků: čím se tato noc liší od všech ostatních nocí roku? Ptejme se i my: Čím se tento čas, Svatý týden, do něhož vstupujeme Květnou nedělí, liší od všech jiných dní v roce?
Je to kairos, čas příležitosti pro každého z nás. Možnost vstoupit znovu, a možná úplně jinak a hlouběji, do celého dramatu Velikonoc. Tato chvíle nás zve, abychom nezůstali jen na povrchu, ale prožili nadcházející dny s novou intenzitou.
Pokud opravdu žijeme, to znamená také duchovně zrajeme (nevegetujeme jen na mělčině života), pak nám naše vlastní zkušenosti mohou pomoci postupně hlouběji porozumět Ježíšovu příběhu. A naopak: tehdy Ježíšův příběh vrhá světlo do našeho života a pomáhá nám lépe porozumět tomu, čím právě žijeme. A přece žijeme nejen svými soukromými starostmi, ale také tím, co se odehrává ve světě, jehož jsme součástí.
Mnozí z nás nejspíš mají tuto zkušenost. Křížová cesta a pašije k nám mluví úplně jiným hlasem, když sami „neseme kříž“ nebo zakoušíme utrpení našich blízkých. A neptejme se jako onen farizeus, kdo je a kdo už není náš bližní. Lidé, kteří v těchto dnech umírají na několika válečných frontách, jsou naši bližní.
Pak ucítíme, že velikonoční příběh není jen připomenutím něčeho, co se stalo kdysi dávno. Uvědomíme si, že účast na velikonoční liturgii, která tyto události zpřítomňuje, může být víc než věcí zvyku. Tóny pašijí a zobrazení Ukřižovaného nabízejí mnohem víc než jen estetický zážitek. Souzní s tím, co se děje hluboko v nás.
Velikonoční umění má neuvěřitelnou sílu stírat hranice mezi scénou a realitou. Ať už je to Kazantzakisův román Kristus znovu ukřižovaný, opera Bohuslava Martinů Řecké pašije nebo film Ježíš z Montrealu, všechny líčí podivuhodné okolnosti pašijových her. Příběh se v nich přelévá z divadla přímo do života: představitel Jidáše se skutečně stane zrádcem a herec hrající Ježíše nakonec opravdu zemře.
Nic nového pod sluncem, marnost nad marnost…
Ano, někdy mám dojem, že se biblické příběhy znovu vracejí do naší současnosti. Velký evangelický teolog Karl Barth říkal, že kazatel musí mít na stole trvale Bibli a čerstvé noviny. Když ráno otvírám – přiznám se, že s rozechvěním – noviny (některé dosud v papírové podobě), zdá se mi, že držím v rukou palimsest – text (obvykle psaný na pergamenu), kterým prosvítá nějaký starší, původní zápis.
Ano, skrze tragické události, odehrávající se kolem nás – a pokud nemáme okoralé srdce, tak i v nás – mi prosvítá text pašijového vyprávění. Někdy to cítím jako jakési déjà vu – onu záhadnou „iluzi již viděného“. Neopakuje se pořád totéž?
Neopakují se v dějinách stále stejné tragédie? Nevracejí se na veřejnou scénu Piláti, Herodové, zrazující Jidášové a zapírající Petrové? Nejsme svědky toho, jak je snadné zmanipulovat dav, aby v neděli volal „Hosana“ a v pátek „Ukřižuj“? Aby se znovu odříkal Ježíše a volil zločince Barabáše? Je mnoho míst našeho světa, kde bychom dnes mohli točit filmy o Kalváriích naší doby: Ke krvácející Ukrajině přibyla nová válka s rostoucím množstvím nevinných obětí.
Člověku se někdy při sledování zpráv vybaví verše ze starozákonní knihy Kazatel: „Nic nového pod sluncem! Marnost nad marnost, všechno je marnost!“ Všechno se stále opakuje v kruhu, lidé se nepoučí, jen zlo dostává do rukou stále technicky dokonalejší – mám na mysli stále nebezpečnější zbraně. Ano, musím čelit těmto myšlenkám!
Avšak velikonoční drama, do něhož můžeme jako každý rok vstoupit skrze posvátnou hru liturgie, nabízí katharsis, pročištění, proměnu. Nabízí východisko, možnost proměny – dokonce hlubší proměny než antická dramata.
Naše životy i běh dějin nás někdy konfrontují s tmou Velkého pátku. Zkušení průvodci na cestě duchovního zrání, jako byl svatý Jan od Kříže, mluví o nutnosti projít temnou nocí. A jsou i kolektivní temné noci dějin.
Vzkříšení se vymyká naší zkušenosti
Básník Jan Zahradníček psal prorocky o politických mocnostech, které se snaží, aby dějiny nepřekročily odpoledne Velkého pátku. Ale důležité je to, že velikonoční příběh je příběh s otevřeným koncem. Tímto otevřeným koncem je nedělní ráno, tajemství vzkříšení.
Jsme schopni přiblížit lidem toto tajemství – i když pro nás samé zůstává tajemstvím – tak, aby lidé při slově vzkříšení nemávli rukou a neodešli jako posluchači řeči apoštola Pavla na Areopagu: „poslechneme si tě později!“
Vzkříšení, jak si připomeneme za týden, není levný happyend velikonočního dramatu. Je to něco, co se vymyká naší zkušenosti i našim představám, pojmům a teoriím. Je to otevřený prostor, do něhož je nutné vstoupit.
Čemu nás učí Svatý týden? K čemu nás vyzývá a povzbuzuje tváří v tvář tomu, co nyní prožíváme v našem světě, na našich křížových cestách, při pohledu na Kalvárie naší současnosti?
Neutíkat, nezrazovat, nezapírat Krista, vzít na sebe svůj úděl, svůj kříž. Když s Kristem stolujeme při velikonočním hodu, nebojme se jít s ním i do tmy Getsemane. Naše následování Krista je cesta stále otevřená, ani hrob není její poslední stanicí. A když padneme a selžeme, můžeme znovu vstát.
Vstupme do Svatého týdne s touhou obnovit se na stále pokračující cestě následování. Když se nám únavou zavírají oči, slyšme jeho slovo: „Bděte a modlete se, abyste obstáli v pokušení.“
