Jakým arcibiskupem bude Stanislav Přibyl? Podle čeho si ověřuje, zda komunikuje srozumitelně? Má křesťanství utěšovat, nebo moralizovat? A z čeho pramení Přibylovo nejisté, opatrné vyjadřování? Hostem podcastového pořadu Týden bez filtru byl sám nově zvolený pražský arcibiskup. Nabídl vhled do svých priorit, uvažování o přínosu církve a výzev společnosti.
„Chci být tím, který mluví k veřejnosti srozumitelným civilním jazykem,“ zaznělo úvodem od Stanislava Přibyla, který byl začátkem února jmenován papežem Lvem za nástupce Jana Graubnera, a stal se tak novým pražským arcibiskupem, předního úřadu tuzemské římskokatolické církve. Úřad začne vykonávat koncem dubna. Komunikace byla jedno z hlavním témat rozhovoru i proto, že sám Přibyl ji označuje za zcela klíčovou a chce ji vykonávat jinak než jeho předchůdci Graubner a Dominik Duka, ke kterým se však jinak vyjadřuje s hlubokou úctou. Podcastový pořad se věnoval nejen komunikaci, ale otevřel i další zásadní témata: od aktivního řešení zneužívání v církvi přes kritéria výběru nového arcibiskupského týmu až po výzvy dnešní doby a konkrétní přínos křesťanství pro českou společnost.
„Děsí mě, jak velmi snadno jsou mnohé dnešní válečné konflikty vyvolávány. Výzvy mohou být velmi proměnlivé, když zvážím, že v aktivní službě arcibiskupa můžu být dalších dvacet let,“ otevírá problematiku nejisté geopolitické situace dnešních dní. Takový stav podle Přibyla neuvěřitelně zvyšuje napětí ve společnosti. Co s tím může dělat církev? „První krok umím definovat a stále o něm mluvím. Jde o vzájemné usmíření, smír ve vztazích a obrušování hran. A to se mi vyplatilo v dosavadním životě i službě. Není to nereálná vize. Je potřeba si udělat pořádek ve vztazích, aby povolilo napětí, dřív než na čemkoli začneme pracovat.“ Křesťané mohou předávat zkušenost s milosrdenstvím, říká Přibyl.
Obrácení je morální apel
Vedle milosrdenství a lásky má církev podle Přibyla ale také moralizovat. Vyvažování těchto dvou poslání označil za jeden z nejtěžších aspektů služby, která ho čeká. „Protože hrozí extrémy, do kterých se dá snadno upadnout. Jedno je plané moralizování, redukce vztahu Krista či Boha s člověkem na morálku a poučky. A z toho často může Kristus vypadnout a stane se z toho ideologie. Na druhou stranu, když budeme říkat, že je všechno v pohodě a budeme bezzubě jenom říkat, že Bůh je dobrý a všechno je jedno, zpronevěříme se svému poslání. Víra má svůj morální aspekt, na to je potřeba myslet. Kristus, když se s námi setkává, po nás něco chce. Je to opravdu tenký led. Mnohdy po právu jsou lidé na moralizování církve alergičtí.“
Konverze neboli obrácení je podle Přibyla morální apel. Neustálé obracení je pro pravého křesťana nutností. Církev má předávat morálku, tvrdí Přibyl, ale musí to být uvěřitelné. „Musí to být kryté životem, jinak je to buď k smíchu, nebo ke vzteku.“ Začít bychom měli od průchodných morálních hodnot, jako je svoboda, apel na autenticitu, zodpovědnost nebo smíření.
Nejistá řeč plná kondicionálů
Komunikaci nově jmenovaný arcibiskup nepovažuje pouze za nástroj, ale je pro něj hluboce spjatá se samotnou vírou. „Protože sdělovat evangelium a život církve do společnosti zůstane vždycky strašně důležité. Víra vlastně stojí na komunikaci, protože já něco přijmu a potřebuju to pak srozumitelně sdělit.“ Často vyzdvihuje, že ve svých čtyřiapadesáti letech patří mezi mladší biskupy a je schopný používat moderní technologie, točí například videa na Youtube. V rozhovoru přesto přiznává, že mladším generacím nestačí. „Mohu se stát fosilií v této věci,“ připouští.
Po konfrontaci s kontroverzními přístupy Přibylových předchůdců Duky a Graubnera a nejasnostmi ohledně aktuálního řešení zneužívání v církvi Stanislav Přibyl vysvětluje své nesmělé vyjadřování: Říkáte, že mluvím opatrně, že to relativizuju. Protože já si nejsem v těch věcech jistý, nikdy jsem je nedělal, nechci je pokazit. Vím, že u některých lidí je potřeba, aby nám dali druhou šanci, což je velmi náročné. Proto taková nejistá řeč plná kondicionálů. Ale ta otevřenost a vůle věci systémově řešit, přitom s respektem ke každému – ta u mě opravdu je.“
Závěrem uvádí, kde by chtěl církev vidět za dalších dvacet let, což je časový horizont, po který může fakticky úřad pražského arcibiskupa zastávat. „Abychom byli schopni přijmout všechny jako milované Boží děti, všechny ty, kteří o to budou mít zájem,“ zazní kromě jiného.
Více v novém Týdnu bez filtru.
Autor: Martin Strašák
