Vzkříšení není jen událost minulosti ani vzdálený příslib budoucnosti, ale proces, který se odehrává v našem životě tady a teď. Biblické obrazy smrti a hrobu ukazují především na vnitřní úpadek, z něhož jsme zváni vystoupit. Ježíšova výzva „Pojď ven“ míří přímo do míst, kde jsme rezignovali na život.
V prvním čtení poslední postní neděle slyšíme slova proroka Ezechiela: Toto praví Hospodin Bůh: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide!“
Z těchto slov i z jiných biblických textů je patrné, že biblické výroky o smrti a hrobech se netýkají jen fyzické smrti, ale daleko spíše duchovního úpadku, z něhož chce Bůh lidi pozdvihnout a probudit. Připravujeme se na svátky vzkříšení – jde nejen o Ježíšovo vzkříšení, nýbrž i o proměnu našeho života zde a nyní. A Ježíšovo vzkříšení není pro nás křesťany jen událostí dávné minulosti a naše vzkříšení jen příslibem posmrtné budoucnosti, nýbrž dějem, který pokračuje také s námi a v nás: tady a teď.
V dnešním evangelijním příběhu o vzkříšení Lazara říká Lazarova sestra Marta Ježíšovi: „Vím, že můj bratr vstane – při vzkříšení, v poslední den.“ Ale Ježíš má na mysli něco jiného. Říká: „Já jsem vzkříšení a život.“ Tedy: tady a teď.
Ježíš činí podivuhodné skutky, otvírá oči slepým, očišťuje malomocné a dokonce probouzí mrtvé zpátky k životu. Evangelium o vzkříšení Lazara se čte před Velikonocemi jako jeden z předobrazů Ježíšova vítězství nad smrtí. A přece je tu zároveň obrovský rozdíl. Ježíšovo vzkříšení není pouze další ze zázraků, o nichž čteme v Bibli. Je něčím zcela jiným a nesrovnatelně větším.
Je hlubokým nedorozuměním, když se Ježíšovo vzkříšení chápe jako pouhé oživení, podobné návratu Lazara k životu. Lazar opět umřel. Vzkříšený Ježíš, jak zdůrazňuje svatý Pavel, „už neumírá, smrt nad ním už moc nemá“. Ježíšovo vzkříšení je mnohem víc – je to totální proměna. Netýká se jen záhadné události zmizení těla z hrobu – kterou si lidé, jak čteme v evangeliu, mohli vykládat všelijak – týká se každého z nás. My se vírou otevíráme proměňující síle Ježíšovy pokračující přítomnosti. Tato jeho přítomnost už není omezena tak, jako byla, když se Ježíš pohyboval v Galileji nebo v Jeruzalémě.
Mluvíme-li obrazně o Ježíšově návratu k Otci do nebe, pak toto nebeské království nesmíme odtrhovat od našeho světa. Ježíš započal proměnu, která naplňuje prosbu o jejich bytostné propojení: jako v nebi, tak i na zemi. Naše vůle se sjednocuje s Boží vůlí, náš život s Božím životem. Je to trvalý proces proměny.
Tato proměna, zahrnující celé dějiny spásy, má ve velikonočních událostech svůj klíčový okamžik, bod obratu. Tento obrat, toto obrácení je pak bytostně spojeno s naším obrácením, naší proměnou – metanoia. Naše obrácení je mnohem víc než změna našich náboženských názorů a představ. Naše víra, naše vzkříšení uprostřed našeho života, je naší účastí na tomto ději; náš životní příběh se tak stává součástí Božího příběhu, Božího záměru, Božího života.
Jestliže jsme se k tomuto poslání dosud neprobudili nebo jestli jsme ho pohřbili, jestliže jsme se nechali položit do úzkého prostoru bez života, nepřeslechněme Ježíšovu výzvu: „Pojď ven!“
„Vdechnu vám svého ducha a ožijete,“ praví Hospodin.
