Církev by měla sloužit jako místo péče, podobně jako polní nemocnice, ne jako aréna pro kulturní konflikty. Je nejdůležitější, aby stála na straně slabších, zranitelných, zneužívaných a trpících, namísto toho, aby se stala příčinou jejich utrpení. Křesťanský lobbing nesmí v demokratické společnosti zvítězit nad právy jednotlivců, a to ani v případě tzv. manželství pro všechny.
Česko není křesťanský národ, paradoxně se však křesťanský lobbing v české politice stává stále běžnějším jevem, který vyvolává hluboké filosofické a etické otázky ohledně vztahu mezi náboženstvím a veřejnou sférou. Nedávné události jako odmítnutí návrhu tzv. manželství pro všechny parlamentem, kde lobbingová kampaň za zamezení schválení manželství pro homosexuální páry sehrála klíčovou roli, ukazují, že násilné prosazování náboženských principů do sekulární společnosti není správné.
Iniciátoři této lobbingové kampaně tvrdí, že tradiční rodinné hodnoty jsou ohroženy a že jedním z důvodů jejich úpadku jsou vztahy osob stejného pohlaví. Nicméně je možné, že skutečnou společenskou hrozbou jsou právě radikální křesťané.
Křesťanský lobbing v politice často operuje s přesvědčením, že jeho cíle jsou založeny na etických a morálních principech, jako je ochrana tradiční rodiny či hodnot manželství. Nicméně pokud je tato agenda prosazována skrze silové lobbování, vstupuje do konfliktu s principy demokracie a sekulárního státu. Tím, že se snaží uplatňovat náboženskou víru jako základ legislativy, dochází k narušení principu pluralismu a respektu k různorodosti hodnot a životních stylů v moderní společnosti.
Církev do civilního manželství nesmí zasahovat
Americký politolog Robert D. Putnam zdůrazňuje, že náboženské organizace mají právo vyjadřovat své postoje a účastnit se veřejné debaty. Avšak toto právo nesmí být zneužito ke klamné manipulaci s mocí, či k vytváření nedemokratických vlivů v politickém procesu. Křesťanský lobbing by měl respektovat princip oddělení církve a státu a v souladu s tím neusilovat o prosazování jednostranné náboženské agendy na úkor práv a svobod jednotlivců.
Vztah mezi státem a církvemi v České republice dostal restitučním procesem definitivní podobu. Až bude zcela odškodněn majetek, který byl církvím ukraden, přejdou církve na úplné samofinancování. Odluka církve od státu uspořádala vzájemné vztahy tak, že se náboženské spolky neliší od jiných sdružení. Prospívá tak nejen jednotlivcům, kteří vyznávají svou vlastní víru, ale také umožňuje těm, kdo zastávají odlišné přesvědčení, mít stejná práva. Žádná víra by neměla být v sekulární společnosti zvláště chráněna nebo upřednostňována.
Pokud je naší prioritou jako křesťanů získat právní a politická privilegia místo prosazování rovných práv všech českých občanů, pak nám unikl smysl toho, co to znamená být křesťanem. Na tento znepokojivý trend se ve vztahu k Alianci pro rodinu snažili loni upozornit někteří křesťané otevřeným dopisem, kde upozorňovali na zlehčování důležitosti volebního práva žen, šíření morální paniky a davové hysterie v souvislosti s popíráním vědeckého poznání nebo třeba naznačování toho, že homosexualita je nemoc.
Politolog Robert Dahl poukazuje na to, že demokracie není založena pouze na většinovém rozhodování, ale také na ochraně menšin a respektování jejich práv. Křesťanský lobbing, který se snaží omezovat práva sexuálních menšin či jiných skupin na základě náboženských přesvědčení, nerespektuje tuto zásadu a představuje nebezpečí pro rozmanitost a inkluzi.
„Tradiční“ rodina neexistuje
Osobně považuji koncept „tradiční rodiny“ za idealizovaný obraz, který nikdy úplně neexistoval. Západní představa rodiny, ovlivněná antickými a středověkými kulturami, prosazovala nukleární model rodiny a monogamní manželství. Před nástupem křesťanství byly běžné rozvody a neúplné rodiny. Nástupem církevní moci se tato situace změnila, došlo k zákazu rozvodů a k posílení instituce manželství jakožto něčeho nedotknutelného. I přes tento ideál ze společnosti ale nezmizely neúplné rodiny, nemanželské děti nebo opuštění lidé.
Ve středověku a následném období reformace se rodinné role proměňovaly, ačkoliv se ideál „tradiční rodiny“ neopustil. Nástupem průmyslové revoluce a urbanizace bylo běžným jevem, že se i nejbližší příbuzní museli často rozdělit kvůli práci. Děti byly posílány k výchově do jiných rodin, nebo od mládí musely pracovat.
Dnešní diskuse o „krizi tradiční rodiny“ odráží spíše nové výzvy, které vystřídaly starší problémy. V českém prostředí je tradiční rodinou spíše ta rozvedená, neúplná nebo s nesezdanými partnery. Je důležité vést o těchto současných rizicích otevřenou debatu mezi církvemi a státem, církev by se ale měla vyhýbat ideologickým konfliktům. Její úkoly vyplývají z následování Ježíše, což znamená lásku k němu a touhu jej napodobit, ne jen snaha o moralismus. Církev by měla sloužit jako místo péče, podobně jako polní nemocnice, ne jako aréna pro kulturní konflikty. Je nejdůležitější, aby stála na straně slabších, zranitelných, zneužívaných a trpících, namísto toho, aby se stala příčinou utrpení.
