Téma potratu patří k citlivým a rozporuplným otázkám současné společnosti. Nejedná se jen teoretickou debatu, ale realitu, která se odehrává v nemocnicích, poradnách i v tichu lidského svědomí. Právě proto kolem tohoto tématu vzniká tolik emocí, nedorozumění a někdy i ostrých střetů.
Potrat se dotýká biologie, etiky, práva, psychologie, víry i osobních příběhů konkrétních žen a rodin. Navíc se v některých zemích přelévá i do politiky. V jádru této diskuse však stojí jednoduchá, a zároveň zásadní otázký: kdy začíná lidský život, jakou má hodnotu a může žena sama rozhodnout o přerušení těhotenství, nebo má do tohoto dilematu právo vstoupit stát? Odpověď na tyto otázky ovlivňuje způsob, jakým společnost nahlíží na potrat, jaké zákony přijímá a jaké postoje zaujímá.
Odpůrci práva na potrat, kteří bývají někdy označováni pro-life, vstupují do této debaty s přesvědčením, že lidský život má hodnotu od početí. Snaží se hájit ty, kteří sami nemohou mluvit – nenarozené dětí. Jejich argumentace vychází z biologických faktů o počátku života, z etických principů ochrany slabších a často také z náboženského přesvědčení o posvátnosti lidského života.
Druhá strana debaty, označovaná jako pro-choice, tvrdí, že nikdo nemá právo nutit ženu, aby proti své vůli nesla těhotenství. Těhotenství je zásadní fyzická, psychická i sociální zátěž, a proto má žena právo rozhodnout, zda ji podstoupí. Tvrdí, že zákony nemají být postaveny na náboženských přesvědčeních o posvátnosti života, ale na sekulární etice. Dále poukazují, že mnoho žen, které se rozhodly pro potrat, nevnímá své rozhodnutí jako lehkomyslné, ale jako bolestné, promyšlené a někdy nutné řešení těžké situace.
Otázka potratů by se neměla politizovat
Osobně si myslím, že život vzniká početím a že potrat není dobrá volba, přesto nesouhlasím s těmi, kteří potrat ztotožňují s vraždou a už vůbec si nemyslím, že otázka potratů by se měla politizovat. Mám k tomu několik důvodů.
Podívejme se ale na následující text: „Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích. Jestliže o život přijde, dáš život za život.“ Ex 21, 22–23
Jak to, že za usmrcení živé ženy byl vyšší trest než za usmrcení plodu? Ponechme promluvit rabína: „Pokud žena následkem úderu potratí, musí pachatel za nenarozené dítě poskytnout náhradu, ale jinak již trestán není. Jestliže žena zemře, je pachatelova vina mnohem závažnější. Jedna věc je při této interpretacím jasná. Pokud někdo způsobí, že žena potratí, a je tedy odpovědný za smrt plodu, nebude odsouzen k trestu smrti. Až do chvíle zrození nemá plod právní statut osoby. Tak na to nahlíželi učenci v zemi izraelské. (Sack J., Čtení z Tóry, Exodus, s. 153-154)
Pro-life zastánci by s touto interpretací nesouhlasili. Pokud bychom přijali premisu, že potrat je morálně totožný s vraždou, musel by tomu logicky odpovídat i stejný trestněprávní postih. Tak tomu však v zemích či amerických státech, kde je potrat zakázán, není. Nechci potrat relativizovat, ale z mnoha důvodů existuje rozdíl mezi zabitím narozeného člověka a potratem. Kdyby tomu tak nebylo, byl by za obojí stanoven stejný trest. Proto, i když potrat nepovažuji za správné řešení, nikdy bych ženě neřekl: „Vraždila jsi.“
To, že se při sexu nechránil, je přece její problém
Jako obludné mi přijde, že když už má být za potrat postih, pak ten se má týkat výhradně žen. Je to podobné pokrytectví, jako když před Ježíše dovlekli ženu přistiženou při cizoložství. Rozběsnění „strážci hodnot“ ji s biblickými verši na rtech chtějí ukamenovat, jen ve svém svatém zápalu zapomněli, že žena zřejmě nesouložila sama ze sebou, a proto muže, který si s ženou užíval, nechali být. Pokud má být za potrat potrestána žena, proč ne i ten, kdo způsobil otěhotnění? Odpověď je jednoduchá: chtěl si užít a ostatní ať si „vyžere“ žena. To, že se při sexu nechránil, je její problém. Možná, že kdyby ti, kdo prosazují, aby byly za potraty odsouzeny jen ženy se stejnou vehemencí hnali k zodpovědnosti muže, potratů by ubylo.
Jakkoliv to není nejčastější ani ideální důvod, někdy je potrat řešením složitých socioekonomických či zdravotních podmínek jako je chudoba, závislost na násilném partnerovi, neřešitelné životní situace, znásilnění, ohrožení života matky nebo dítěte. Mám hluboký respekt k ženám, které navzdory těmto a mnoha dalším zdánlivě nebo skutečně neřešitelným podmínkám k potratu nešly. Je třeba o jejich odvaze hovořit. Ale ne každý dokáže být takto silný.
Současný trend: užívej si a zbav se toho, co tě omezuje
Na druhou stranu je skutečně třeba naslouchat i těm, kteří poukazují na životní trend, který říká užívej si, jak můžeš, a cokoliv tě bude omezovat, toho se zbav, a to včetně nenarozeného dítěte. Není ale pravda, že se jedná pouze o trend současný, lidé se totiž nemění a naši předkové nebyli o nic lepší nebo horší než my. Stejně tak potraty zde byly vždy.
Z potratu se v některých zemích udělalo politické téma. Jenže postoj pro či proti vůbec nic nevypovídá o charakteru politika, což nakonec vidíme u současného prezidenta USA, který je masivně podporovaný pro-life aktivisty. Navíc politika často staví na zjednodušených sloganech, jako třeba „vražda nenarozených“ nebo „právo na tělo“. Jenže nejen v případě potratu je život plný šedých zón. Může se jednat o strach, tlak, osamělost, stud, chaos, násilí, chudobu, psychický stav atd. A právě tato složitost se do politických hesel nevejde.
Výsledkem je, že morální otázka se změní v nástroj moci,k mobilizaci voličů, k rozdělování společnosti a stane se z ní symbol kulturní války. Už nejde o dítě ani o ženu ale o politické body. V takovémto prostředí není prostor říci, „potrat je tragédie, ale zákaz není řešení“, že se jedná „o morální problém, ale ne vymahatelný zákonem stejným způsobem jako vražda“, že „potřebujeme víc prevence, podpory a doprovázení“. Tyto a podobné věty totiž nezapadají do politických sloganů.
Nový zákon o potratech nic neříká
Na závěr si položme otázku, proč Nový zákon o potratech mlčí. Potrat byl v antickém světě běžnou záležitostí, stejně jako obchod s dětskými otroky, dětská prostituce nebo odhazování novorozenců. Nenarozené a novorozené děti patřily k nejbezbrannějším skupinám.
První křesťané byli známí a pro mnohé lidi až exotičtí tím, že sbírali odhozené, tedy nechtěné děti, vychovávali je a odmítali potraty. Proč to dělali? Vycházeli z Ježíšova učení, které klade důraz na lásku ke slabým a bezbranným a na to, že každý život je před Bohem vzácný.
V jednom z nejstarších křesťanských spisů, Didaché (cca r. 90), se dočítáme větu: „Nezabiješ dítě potratem ani po narození.“ Samotný Nový zákon však neřeší mnoho konkrétních etických oblastí; spíše nastavuje principy, podle nichž tyto oblasti posuzujeme.
Z popsaného plyne, že debata o potratu se snadno zvrhne do dvou extrémů: buď do moralizujícího odsuzování, nebo do chladného právního formalismu. Jenže skutečný život se odehrává někde mezi tím. V konkrétních příbězích konkrétních lidí, kteří často nejednají ze svévole, ale ze strachu, tlaku, bolesti či bezradnosti.
Možná proto Nový zákon nevolí cestu detailních zákazů, ale ukazuje směr: postoj k nejslabším, schopnost nést břemena druhých, ochotu vytvářet prostředí, ve kterém se těžká rozhodnutí nestávají nutností. První křesťané neměnili svět zákazy, ale tím, že vytvářeli společenství, kde mělo dítě i žena místo, bezpečí a přijetí.
Pokud tedy chceme být v této otázce věrní duchu evangelia, nejde především o to, jak hlasitě budeme bojovat proti sobě navzájem, ale jak konkrétně dokážeme snižovat počet situací, ve kterých žena vůbec stojí před volbou potratu. To znamená více podpory, více odpovědnosti mužů, více solidarity, více prevence, více doprovázení a méně sloganů.
Potrat zůstává tragédií. Ale ještě větší tragédií by bylo, kdyby se z něj stal jen nástroj kulturní války nebo nástroj k přesvědčování voličů.
