Víme často docela dobře, co nám škodí, ale přesto to děláme. Třeba jen v komunikaci na sítích je to hodně zřetelné – potřebujeme mít rychle na všechno názor. Musíme okamžitě reagovat, a to s sebou nese zbrklost, nemoudrost, agresivitu. Je to hloupé? Ano. Škodíme si tím? Ano. Kdybychom s někým diskutovali osobně z očí do očí, některé věty bychom nevyslovili. Pokud bychom je vyslovili, tón našeho hlasu, možnost vysvětlit nedorozumění a vyslechnutí jiných argumentů by otupilo hrany diskuse.
Ne každý má dar rychlého uvažování a spíše častěji se stane, že se někoho svou reakcí dotkneme, někoho ponížíme nebo přímo urazíme. Když si po sobě své věty přečteme o den nebo dva později, stydíme se. Ach, to jsem neměla psát, ach, že jsem radši nepočkala do rána. Dalším faktorem je, že nejemotivněji skáčeme na pěnu dní. Na takové ty drobnosti, kdy někdo někomu něco řekl, nemá to žádný velký význam, ale emoce na to krásně reagují. Za pár hodin už o tom nikdo neví, protože někdo jiný řekl někde jinde něco jiného… Je to pryč.
Je směšné, že právě kvůli takovým nepodstatným záležitostem vyráží tolik lidí do boje, rozčiluje se, zuří, děsí se a pak uráží všechny, kdo si myslí jen něco trochu jiného. Málo informací o tématu, promítnutí osobních frustrací nebo momentální nepohody působí, že člověk píše slova a věty, které by za jiných okolností nenapsal.
Snažím se dávat si na to pozor. Když už musím večer sedět u počítače, záměrně se soustředím jen na to, co potřebuji dokončit. Hledím, aby mi do hlavy nenaskákaly informace, které by mi v noci kazily spaní. Pokud se dokážu ovládnout, nekomentuji nic. Ráno moudřejší večera. Opravdu. Večer mě dokáže rozčílit a k emotivní reakci vyprovokovat něco, co ráno přečtu s lehkým úsměvem. Unavená mysl špatně analyzuje a může vést k nesprávným rozhodnutím.
Za pár hodin mě přejde touha vyjádřit svůj názor. Často právě proto, že předmět, o němž se bouřlivě diskutovalo ještě včera večer, je dnes ráno už něco zastaralého, pomačkaného a trochu páchnoucího. Je to staré. Nikoho to už nezajímá, lidé se bouří a urážejí kvůli jiné banalitě. Někdo o někom něco řekl, na čí stranu se postavíme? Kdo měl pravdu a kdo přeháněl? Ach, koho to po krátkém čase zajímá?
Dýchám zhluboka a přemítám, jestli ta věc, kvůli které bych případně něco napsala, vůbec stojí za to se jí zabývat. A pak počkám do rána.
