Už vám někdy někdo řekl něco jako: „Bůh tě povolává do této služby!“ nebo snad „to, co děláš, tak to po tobě Bůh rozhodně nechce“? Pokud ano, je dost možné, že jste se stali obětí manipulace. Ta se totiž nevyhýbá ani křesťanskému prostředí – není totiž vázaná primárně na místa, ale na lidi, kteří ji využívají.
Někdy je velmi těžké definovat hranice manipulace. Velmi často se nachází v tzv. šedé zóně a záleží na tom, kdo ji hodnotí, zda už dané jednání bere jako manipulaci, či nikoliv. V určitém slova smyslu se totiž v každém vtahu navzájem vědomě, či nevědomě ovlivňujeme, ať už je to v církvi, nebo třeba v domácím prostředí. Jak tedy opravdu poznat, že se mnou někdo manipuluje?
Pojďme se podívat na definici manipulace dle chatbotu Gemini od společnosti Google:
Manipulace je snaha ovlivnit myšlení a chování druhých lidí „oklikou“, aniž by byly jejich potřeby a názory vyjádřeny přímo. Manipulátor může vyvolat pocity viny, strachu nebo zmatku, aby dosáhl svého cíle, aniž by si manipulovaná osoba často uvědomovala, že je s ní manipulováno.
Manipulátoři se tedy mohou snažit mít kontrolu a moc nad chováním druhých. Také se mohou snažit získat prostřednictvím manipulace nějakou výhodu či úlevu pro sebe samotné. Jejich chování není pro dobro všech, jak se může na první dobrou zdát, ale většinou pro nějaký jejich benefit, případně benefit instituce, kterou zastávají.
Co církev a manipulace?
Církev a křesťanské společenství nejsou ideální. Stejně jako kdekoliv jinde – i zde můžeme narazit na lidi, kteří mají rádi kontrolu nad druhými, moc, rádi o věcech rozhodují a jak vědomě, tak i nevědomě se mohou snažit hýbat i ostatními lidmi, aby tito podpořili jejich názory a úmysly.
Manipulátor nás často přiměje dělat věci, které bychom za normálních okolností dělat nechtěli. Děláme je pod tlakem, z pocitu viny, strachu nebo povinnosti, protože nám byly „předhazovány“ ze strany druhého člověka. Je ale velký rozdíl mezi vnitřním přesvědčením a vnějším nátlakem. Pokud například čtete Bibli a cítíte, že vás něco hluboce zasáhlo a potřebujete něco ve svém životě změnit – vychází to z vašeho nitra, z osobního prožitku a touhy po růstu, ne z toho, že vám to někdo řekl.
Pokud vedle vás někdo opakovaně, byť nenápadně, zdůrazňuje, že byste měli něco změnit, protože on se domnívá, že je to správné, že on to tak dělá, dělá to spousta dalších lidí… nejde, nebo nemusí už jít o inspiraci, ale o manipulaci. Takový člověk vám nenápadně podsouvá pocity viny a snaží se vás vést směrem, který nemusí být skutečně váš.
Jak se k tomuto druhu chování postavit? Pokud vás někdo tlačí do věcí, které jdou proti vašemu přesvědčení, ke kterým máte odpor, které se vám velmi protiví, ze kterých máte strach – je na místě velmi zvažovat, zda do toho jít, nebo ne. Nemusíte na vše odpovídat hned. Můžete se za dané téma modlit, dát si čas, ale taky se podívat dál do budoucna, co vám má daná věc přinést a zda slouží i k vašemu růstu a zda v ní cítíte pokoj.
A co když se to týká nás samotných?
I my sami se v církvi můžeme stát, byť nevědomky, „malými manipulátory“. Děje se to často nenápadně, v dobré víře a s pocitem, že chceme druhému pomoci nebo ho „nasměrovat správným směrem“. Někdy jenom proto, že jsme přesvědčení o tom, že my máme tu „správnou“ pravdu, protože jsme si na ni přišli nebo v ní byli vychováni. A tak nějak je nám proti srsti, že to někdo má jinak.
Právě tím můžeme druhé nevědomky zraňovat a tlačit je do něčeho, co jím není vlastní. Stačí, když příliš rychle soudíme chování druhých, vzbuzujeme v nich pocit viny nebo je přesvědčujeme, že jejich názory nejsou „dostatečně křesťanské“. A pozor – někdy se to projevuje v drobnostech, v tom, jak komentujeme oblečení druhého, jak hodnotíme jeho zapojení do služby nebo jak s ním o těchto věcech mluvíme.
Nemusíme sloužit všude…
Na závěr dobrá zpráva. Jeden z obřích darů, který nám Bůh dal, je mozek a s ním schopnost rozlišovat, přemýšlet a učit se. Pojďme ho postupně trénovat na to, aby se naučil toto manipulativní chování rozpoznávat – u druhých, ale i u nás samotných.
Naším úkolem doopravdy není být přítomni na každé křesťanské akci, sloužit na dvaceti různých místech ani automaticky říkat na vše „ano“. Někdy je právě „ne“ tím nejzralejším a nejzbožnějším rozhodnutím.
