I když by se mohlo díky sociálním sítím a digitální inzerci zdát, že se dnes k psychologické a psychiatrické pomoci dostane každý, opak je pravdou. Počet lidí, kteří vyhledávají psychologickou asistenci, roste.
Společnosti, které takovou pomoc nabízejí, jsou obvykle závislé na státních grantech a soukromých darech. Roky sleduji u nás i v zahraničí neziskové společnosti, které poskytují v terénu a na linkách pomoci různé formy duševní podpory – a přesně takové je třeba podporovat.
Na omezení financování neziskovek čas od času zesílí už tak velký tlak části společnosti. Vidíme to v Česku i na Slovensku. Není však těžké se přesvědčit, že existence takových organizací je v demokratické společnosti nezastupitelná a nenahraditelná. Nemluvíme přece o nějakém nadstandardu nebo luxusu, ale o pomoci konkrétnímu člověku, ať už je jeho společenské postavení jakékoliv.
Ve společnosti, v níž ještě existuje alespoň nějaké vědomí solidarity, by se nemělo stávat, aby takových dobročinných společností ubývalo. Všechny prostředky investované do obnovy a udržení duševního zdraví se státu a dárcům mnohonásobně vrátí.
Přiznám se, že netuším, kde se vzaly všechny ty extrémní postoje vůči neziskovkám, označovaným jako „pijavice systému“. Sám to znám jen zprostředkovaně, ale nějak si neumím představit člověka, který by mi do očí tvrdil, že člověk v duševních nebo sociálních nesnázích si pomoc nezaslouží a má se o sebe postarat sám.
Žijeme-li uprostřed lidských svazků, víme, že jsme na sobě v mnoha ohledech závislí. Vzájemná podpora členů rodiny se větví i do podpory širšího rodinného společenství, přátel, kamarádů a bratrů a sester domovské farnosti či sboru. Sebereme-li odvahu si říct o pomoc a očekáváme-li, že se nám jí skrze pouto lásky a přátelství dostane, jen těžko by nás někdo mohl označit za pijavice. Děláme to, co nás činí lidmi.
I u duševních a duchovních problémů platí, že tonoucí se stébla chytá a že kvalifikovaná pomoc se nedá vyvážit ani zlatem. Věřte, že lidé jsou obvykle vděční, když se jim takové pomoci dostane. Finanční ohodnocení pomáhajících profesí – od dobrovolníků po odborné kapacity – je vzhledem k hodnotě lidského zdraví, a toho duševního zvlášť, nízké.
Cesta k řešení
To platí dvojnásob pro lidi v duchovní službě, kteří jsou z pro mě nepochopitelných důvodů v žebříčku společenské potřebnosti hodnoceni dokonce níže než uklízečky. Bez jedněch ani druhých by se však v tomto světě nedalo vůbec existovat. Peníze by tedy neměly hrát vůbec žádnou roli, natož aby je někdo neziskovkám a jejich zaměstnancům záviděl.
Asi 30 % lidí, kteří se obrátí na církve s žádostí o pomoc, se na ni obrací s psychologickými a psychiatrickými problémy, jejichž řešení však náleží nikoliv církvi, ale odborníkům. Je to tedy výzva, aby i u nás působící církve přemýšlely o tom, že budou alespoň ve velkých farnostech a sborech zaměstnávat na plný úvazek psychologa a terapeuta pro dospělé a děti, a možná ne jednoho – práce by měli dost.
Víc farností dohromady by mohlo vytvořit neziskovou organizaci, která by poskytovala pomoc v oblasti duševního zdraví. Pomohla by tím zároveň všem ostatním, které bojují o své místo na slunci, někdy dokonce o přežití.
