Sebepoškozování se v poslední době stává velmi palčivým tématem dnešní mládeže. Podle statistik, které nedávno obletěly média, má s tímto problémem zkušenost až 70 000 dospívajících a je pravděpodobné, že čísla budou dál narůstat.
Nicméně se s ním můžeme setkat nejen u dětí, ale také u dospělých, kde může vycházet například z dlouhodobého stresu, nevyřešeného traumatu nebo náročných životních situací. Ačkoliv se o tomto tématu začalo více mluvit, pro mnoho lidí zůstává zahaleno studem, nepochopením, je tabu, případně vyvolává silné emoce, jako je bezmoc či úzkost. Vzniká kolem něj také řada mýtů a předsudků.
Sebepoškozování navíc často není jen otázkou jednotlivce, ale celého systému. Je schopno zasáhnout rodinu a její fungování, například vyvolat napětí, pocity viny nebo strachu, a ve školním kolektivu přinášet riziko šikany či stigmatizace. Proto je včasné rozpoznání a pochopení tohoto problému důležité a může někdy zachránit nejen vztahy, ale i životy. Otevřený a citlivý dialog je pak prvním krokem na cestě ven.
Kdo a proč se sebepoškozuje?
Mnoho lidí si při slově sebepoškozování představí teenagera, který je příznivcem subkultur, jako je emo či gotik, nosí černé oblečení, poslouchá smutnou hudbu a s nikým si nepovídá. Realita je ale mnohem širší a často překvapivá. Sebepoškozování se netýká jen jedné skupiny mladých lidí, ale vyskytuje se napříč různými prostředími, rodinami i osobnostmi, a dokonce i věkem. Můžeme se setkat s dvanáctiletým puberťákem, který si ubližuje, stejně jako se čtyřicetiletou maminkou. S lidmi, kteří se sebepoškozují, se můžeme setkat jak na běžné základní škole, tak na prestižním gymnáziu, v církevním společenství nebo třeba v kroužku dobrovolných hasičů.
Sebepoškozování může mít nejrůznější podoby. Může jít o škrábání, řezání, pálení, ale také o údery do těla nebo vytrhávání vlasů. Jizvy bývají často skryté na místech, která nejsou běžně vidět (stehna, paže, třísla), nebo jsou zakrývány dlouhými kalhotami a rukávy, což odhalení tohoto chování značně ztěžuje. Všímejme si proto i signálů, jako je změna chování nebo rutiny. Nemusíte za vším nutně hledat sebepoškozování, nicméně zdravý zájem a pozornost je vždy na místě.
Proč si lidé sáhnou na své tělo a ubližují mu? Pro každého člověka může být spouštěčem sebepoškozování něco jiného. Šikana ve škole nebo na pracovišti, bolest z rozchodu, ztráta blízkého nebo velký tlak na výkon. Pro někoho může být sebepoškozování voláním o pozornost a pro jiného také touha se odlišit, nebo naopak zapadnout do party vrstevníků. Spouštěčů může být nespočet a každý, kdo si ubližuje, má svůj jedinečný příběh a vnitřní důvody. To, co mají velmi často společné, je vnímání sebepoškozování jako určitého mechanismu, který jim pomáhá přehlušit psychickou bolest a dodává pocit úlevy a kontroly nad vlastním životem.
Aby toho nebylo málo, u sebepoškozování se můžeme dostat do bludného kruhu, kdy na něm vzniká určitá závislost. Ačkoliv by si člověk přál přestat, paradoxně mu ubližování dodává hormonální elixír, který přináší pocit úlevy nebo extáze a vede k nutkání v sebepoškozování pokračovat. Proto není tak lehké toto chování opustit.
Jak reagovat, když zjistíme, že si někdo ubližuje?
V první řadě je nutné uklidnit se. Zjištění, že si někdo blízký ubližuje, dokáže v rodičích či blízkých vyvolat obrovskou vlnu emocí – může se objevit panika, znechucení, vztek nebo pocity vlastního selhání. To vše je přirozené. Pokud ale jednáme čistě pod vlivem těchto emocí, situaci spíše zhoršíme. Proto je důležité se na chvíli zastavit, zhluboka se nadechnout a dát si prostor emoce zpracovat. Někdy pomůže krátce se vzdálit, promluvit si s někým důvěryhodným nebo jen počkat, než první šok odezní. Teprve když jsme klidnější, můžeme nabídnout druhému podporu, která není zatížená naším vlastním chaosem.
Člověk, který se sebepoškozuje, už sám prožívá velký vnitřní tlak a nepotřebuje, aby na něj dopadly ještě emoce jeho blízkých. Pokud si na rozhovor nevěříte, kontaktujte třeba linku pro rodiče (606 021 021), kde vám nabídnou potřebnou podporu.
Nikdy při rozhovoru neodsuzujme, nevyčítejme, nekritizujme nebo nezakazujme. Místo toho je vhodné projevit zájem, empatii a nabídnout podporu. Někdy už samotné pochopení a přijetí dokáže zmírnit potřebu sahat k sebepoškozování. Bezpečný prostor může být v tuto chvíli to nejcennější, co můžeme poskytnout.
Odborná pomoc a první kroky
Sebepoškozování je důležité vnímat na dvou úrovních. Jednou z nich je samotná příčina – tedy to, proč k němu člověk sahá, jaké emoce, zážitky nebo tlaky ho k tomu vedou. Druhou je pak samotný akt sebeublížení a hledání cest, jak se mu vyhnout a přerušit bludný kruh nutkání. Zkusme oslovit odborníka, jako je psycholog nebo psychoterapeut, který dokáže pomoci s oběma rovinami, a v případě nutnosti odkáže na psychiatra. Tito odborníci znají strategie, jak zvládnout náročné chvíle jinak než ubližováním si. Včasná odborná pomoc není selhání, naopak je to velký krok odvahy, který dokáže celý proces uzdravení urychlit.
A na závěr praktický tip – první pomoc, pokud se vy nebo někdo vám známý sebepoškozuje, může být tzv. přesměrování. Pokud člověk cítí silné nutkání, mohou dočasně pomoci jednoduché strategie, jako je sevřít do ruky kostku ledu, kreslit fixem po kůži místo řezání nebo vybít napětí sportem. Tyto techniky sice problém samy o sobě neřeší, ale mohou snížit akutní riziko, než najdete adekvátní podporu a pomoc.
Zdroj: Seznam Zprávy, Šance Dětem, Linka bezpečí
