Jistě jste také někdy zaznamenali seznam, který koluje v různých jazycích po internetu. Jeho jednotlivé položky mají člověku připomenout a dokázat, že se má – přinejmenším v Evropě – vlastně docela dobře, a tak si nemá stěžovat.
Má střechu nad hlavou, žije v suchu, teple, otočením kohoutku mu teče pitná a horká voda. Má si na čem připravit jídlo, kde vyprat, vyžehlit. Má co jíst, do čeho se obléknout, obyčejně vlastní jeden či více automobilů a jízdní kola pro všechny členy rodiny. Má k dispozici dobré internetové připojení, počítač a nejméně jeden chytrý telefon. Pravidelně jezdí na dovolenou. Koupit si může skoro všechno, co pro každodenní život potřebuje – nemá tedy důvod na cokoliv nadávat. Stačí se přece podívat na většinu celosvětové populace, která z výše vyjmenovaného skoro nic nemá. Zdálo by se, že si žijeme jako v ráji.
Jenže nežijeme. Štěstím oplývají spíš obyvatelé chudých zemí, o kterých si občas myslíme, že šťastní být ve své bídě nemohou. Oproti tomu člověk obklopený věcmi a předměty všeho druhu šťastný nebývá. Investuje spoustu peněz do různých terapií a analýz, aby objevil, co mu doopravdy chybí. A ne, nejsou to další věci a další předměty, ale zdravé partnerské a mezilidské vztahy, vědomí smyslu života, láska, přátelství, vnitřní svoboda nutná pro velká životní rozhodnutí a v neposlední řadě též víra.
Máš všechno, na co si ztěžuješ?
Když čtu takové seznamy, uvědomuji si, že je to vlastně obraz materialistického, doslova marxistického způsobu života. V něm se totiž uspokojovaly potřeby jednotlivců i kolektivu a v něm bylo třeba neustále někoho a něco dohnat a předehnat. V takovém životě se dokonce uspokojují i nejsvětější věci lidského života – láska a duchovní potřeby. Vše se dá zanést do kalendáře nebo grafu a dělat si čárky, kdy k takovému uspokojení zrovna došlo. Máš přece všechno, tak neskuhrej!
Naše obavy však nepocházejí z toho, že nám tu a tam něco chybí. I ten, kdo je vědomě vděčný za to, co má, by mnoho z hmotných věcí vyměnil třeba jen za jedno jediné upřímné objetí, pohlazení, dobré slovo, vyslovenou důvěru, za kamaráda a přítele, za naději lásky, která čeká někde za rohem. Nejen křesťanství, ale všechna velká náboženství nám ukazují, že peníze se nedají jíst a že si člověk s sebou nevezme do hrobu a na věčnost nic, jen to, co bylo pravým obsahem jeho života lásky, rodiny a vztahů.
Člověk se přece obyčejně nehroutí z toho, že něco nemá nebo že něco zrovna nefunguje. Lidé, kteří dokáží vidět i svět za věcmi, se dokáží uskromnit a chápat nesnáze jako výzvu. Bez řady věcí se člověk obejde, a nakonec bývá za tu odseknutou kouli u nohy rád. Daleko větší výzva, na kterou musí reagovat lidé věnující se duševnímu zdraví a pochopitelně také církve, je pomyslný seznam toho, o co člověk na duševní a duchovní úrovni přijít nesmí za nic na světě. Přežijeme pár hodin či dní bez tekoucí vody, ale nepřežijeme bez toho, čím jsme v hloubi svého srdce a čím máme být.
Saint-Exupéry psal v Zemi lidí a ve své Citadele o lidech, kteří podlehli iluzi štěstí, které viděli v majetku a v různých seznamech toho, co ještě nemají. Křesťanská etika učí, že člověk by měl umět rozdávat ze svého přebytku. Neměli bychom ale podlehnout přesvědčení, že proto, že máme skoro všechno, nemáme už právo být nešťastní, smutní a vyčerpaní. Současný evropský člověk není nemocný z toho, že toho má málo. Naopak. Plní ordinace psychologů a zpovědnice proto, že někde cestou poztrácel sám sebe. Mít se dobře je skvělé. Být šťastný a vědět, kam kráčím, je přece jen ještě o trochu víc.
