Evangelium nám připomíná prostý fakt, že náš život, ale i dějiny naší planety a celého kosmu budou mít svůj konec, který neznáme, a přesto se k němu každou hodinou přibližujeme. To v nás ale nemá vyvolávat paniku, nýbrž bdělost, připravenost a otevřenost.
Minulou i tuto neděli jsme v knize proroka Izajáše četli boží příslib: na konci dějin i na konci našeho života bude veliký pokoj, smíření a harmonie. Izajáš ho líčí pomocí obrazů, které nám připomínají sny nebo fantastické obrazy Hieronyma Bosche. Od Bible nemůžeme čekat ani scénář konce a ani ucelenou teorii: kdo se seriózně zabývá Biblí, ví, že Bible je mnohohlas. Ale právě v té pestrosti je její cena: nemáme ji číst jako mrtvou literu Zákona, nýbrž jako inspiraci ke stálému hledání v dialogu s našimi životními zkušenostmi.
Nikdo z nás neví, kdy nastane konec jeho příběhu – natož kdy přijde smrt celého vesmíru. Nevíme ani, co všechno tomu bude předcházet. Většina lidí si tuto otázku z pochopitelných důvodů neklade. Evangelia mluví jak o znameních konce, tak o tom, že půjde o konec nenadálý a překvapující. Ústředním poselstvím však zůstává zvěst naděje: smrt a nicota nemají božskou substanci, nemohou proto být absolutním koncem. Bůh existuje na počátku i na konci – on je počátek i konec.
Každý stojí před svobodnou volbou, zda přijme tuto naději, nebo zda ji odmítne a uvěří, že počátek i konec je hra náhod – a této slepé hře přisoudí roli Boha. To, jaký výklad nakonec přijmeme, však má zásadní důsledky pro to, jaký život vedeme.
Ačkoliv mnoho lidí nečiní tuto volbu explicitně a nekladou si tyto otázky ani na ně vědomě neodpovídají, lze jejich odpověď vyčíst z celkového způsobu jejich života, myšlení a jednání. Nicméně, tuto skutečnost nemůže posoudit žádný druhý člověk zvnějšku, proto platí Ježíšovo slovo: „Nesuďte!“ Ani člověk sám není schopen plně rozumět sám sobě a zcela nezaujatě zhodnotit všechny své motivy, myšlenky, slova, činy i svá zanedbání. To musí přenechat Bohu a jen v dialogu s Bohem (v modlitbě) může něco z toho během svého života poodkrýt.
Adventní texty mluví o Janu Křtiteli, člověku, který o sobě řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti.“ Několik významných teologů naší doby nám říká, abychom při přemýšlení o Bohu „dali do závorky“ klasické obrazy Boha jako osoby (protože tyto obrazy jsou nutně „antropomorfické“, to znamená zatížené naším chápáním osoby jakožto lidské osoby). Považují za hlubší a evangeliu věrnější vnímat Boha především jako volání, jako povolávající hlas. Přesně tak ho totiž zakoušeli proroci – včetně Jana.
Jan se skrze toto volání, povolání, sám stal hlasem, tlumočícím zásadní a provždy platný Boží vzkaz: Metanoiete! Proměňte se! Bůh, který je počátek i konec, se k vám přiblížil. Čas vaší přítomnosti je čas příležitosti, kairos, čas k procitnutí a obrácení, ke změně perspektivy, změně smýšlení a jednání.
Adventní výzva k proměně není jen výzvou k „polepšení“. I já sám jsem dlouho chápal adventní dobu jako dobu plnění dobrých předsevzetí, závazků, vršení dobrých skutků zbožnosti a odříkání. Na konci takového adventu pak číhala dvě nebezpečí: pýcha na vlastní výkony nebo frustrace a pocity viny ze selhání ve vlastních očích.
Dnes jsem tyto dětinskosti odložil. Advent je pro mě především dobou, kdy odkládám mnohé představy o Bohu a vnímám ho jako hlas. Uprostřed všech vnějších i vnitřních hluků se snažím naslouchat a rozumět jeho volání – rozlišit ho ve všem, co se děje kolem mě i ve mně.Evangelijní volání „Buďte bdělí, buďte připravení“ znamená: Buďte otevření! Vždyť víra je právě otevřenost vůči přicházejícímu a překvapujícímu Bohu.
