Šestého září letošního roku publikovala Lucie Mátéová na webu Fajnstyl.cz článek, který nazvala „Kolik musí mít Čech měsíčně, aby nebyl považován za chudého? Z částky vám praskne žilka v oku“. Jde o zajímavý text, který určitě inspiruje k zamyšlení.
Autorka se v něm zaměřuje na rozdíl mezi oficiálně stanovenou hranicí chudoby a představami mnoha našich spoluobčanů. Píše: „Každý máme jiné představy o tom, co znamená žít důstojně a ne jako chudák. Někdo si vystačí s malým příjmem i malým bytem, jiný si neumí představit život bez dvou aut, dovolené u moře a plné lednice.
Ekonomové přitom používají jasný ukazatel, podle kterého se určuje, kdo už je ohrožen chudobou. A výsledná částka je šokující – mnohem nižší, než si lidé sami myslí.“ Autorka ukazuje i na nejpravděpodobnější příčinu tohoto rozporu a myslím, že ukazuje dobře. Připadá mi zajímavé, jak její závěry korespondují s varováním biblického textu.
Je pravda, že oficiální hranice chudoby o skutečném stavu soukromé ekonomiky mnoho nevypovídá. Autorka píše, že se „oficiální hranice chudoby odvíjí od šedesáti procent mediánu příjmů. Loni byla tato hranice pro jednotlivce stanovena na necelých 18 200 korun měsíčně. Pokud má tedy člověk čistý příjem nižší než toto číslo, spadá podle statistik mezi chudé – a to bez ohledu na to, jaké má výdaje nebo závazky.“
A taky bez ohledu na to, jaký má majetek, dodal bych já. Tedy pokud ten majetek nenechává dál vydělávat, takových je ovšem mezi námi dost, myslím třeba na majitele domů nebo bytů, kteří v nich sami bydlí.
Článek ovšem upozorňuje, že „je tu část Čechů, kteří vydělávají víc, než na kolik je stanovena tato hranice, a přesto jim to k životu nestačí. Když se zeptáte běžných Čechů, jaký plat by jim zajistil spokojený život, čísla raketově rostou. Podle průzkumů si mnoho lidí představuje, že komfortní životní úroveň začíná až u částky 120 000 Kč měsíčně. Teprve tehdy by se cítili zajištění, mohli by si tvořit rezervy a žít podle svých představ.“ Tolik článek.
Proč tomu tak je? Autorka se domnívá, že „za rostoucí nároky Čechů může nejen inflace a zdražování, ale i srovnávání se s ostatními. Sociální sítě a média ukazují životní styl, který si běžný člověk nemůže dovolit – a vytvářejí pocit, že normální je mít velký byt, nové auto, exotické dovolené a úspory v řádu statisíců.“
Bible před srovnáváním se s ostatními důrazně varuje. Apoštol píše: „Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými.“ Vedle vzájemného porovnávání na nás ale působí ještě druhé zlo, které zaséval minulý režim, totiž představa, že mírou přiměřenosti mých příjmů mají být moje potřeby. „Každému podle jeho potřeb,“ říkávalo se. Zhoubná představa. Biblický Kazatel k tomu říkal: „Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nemá nikdy dost.“
Jistě, existují potřeby, které jsou nezbytné, myslím si ale, že i ten oficiální odhad chudoby je vysoko nad nimi. Je ale dobře, že se společnost snaží pomoci těm, na které nějaká forma chudoby dopadá. Asi by bylo lepší dělat to formou zvyšování kompetencí než přímými dávkami, to už je ale jiná věc. Řídit se pocitem potřeby jednotlivců by ovšem spolehlivě vedlo k tragické chudobě všech.
Za Rádio 7: Petr Raus
