V komunitním centru Dignity na Žižkově je rušno. Asi tucet ukrajinských seniorek čeká na hodinu češtiny. Ženy si spolu povídají, zkouší si oblečení z tzv. freeshopu. Některé jsou v dobré náladě, jiné působí posmutněle. Po lekci češtiny se chystá občerstvení a usedá se ke společnému stolu. Jsou to už čtyři roky, co trvá plnohodnotná invaze v Ukrajině, vzpomínky na útěk z domova jsou však stále živé. Ženy mezi sebou navzájem sdílí nejen jídlo, ale i příběhy, které v sobě nesou jak bolest, tak naději, že se jednou budou moci vrátit zpět…
„Když začal boj o Mariupol, byli jsme 40 dní v okupaci, nemohli jsme vyjet. Celou dobu jsem proplakala, až se konečně otevřela cesta,“ vzpomíná paní Tetiana, která s manželem uprchla z okupovaného Tokmaku. Teď jsou oba v Praze, nad jejíž krásou žasnou, ale srdce jim zůstalo v Ukrajině. „Celý život mi manžel sliboval, že mi ukáže Evropu, a teď jsme tady.“
Ačkoli už ve svém pokročilém věku v Česku práci nenajdou, snaží se pomáhat, jak mohou. „Manžel paní je velice dobrý opravář, rozumí prakticky všemu a pomáhá nám i s elektřinou,“ popisuje sociální pracovnice Iveta A., která vše překládá do češtiny. Sama s Dignity pracuje od roku 2017 a je zároveň zaměstnankyní Suverénního řádu Maltézských rytířů, kde působí jako vedoucí projektu integrace. Díky svému studiu v bývalém Sovětském svazu s klientkami mluví rusky.
„Chápu, že je to pro ně jazyk nepřítele, ale ženy ke mně mají důvěru, takže spolu mluvíme bez problému. Vždy se moc těší do centra Prahy, když se vidíme, tak se obejmeme a ty starosti z nich spadnou,“ popisuje Iveta. „Vnímám od nich ohromné díky, když jim zařídím lékaře, víza, úřad práce, jakékoli otázky. Ti lidé opravdu potřebují pomoc a jsou za ni velice vděční,“ zdůrazňuje Iveta, která nefunguje pouze jako sociální pracovnice, ale i tlumočnice a někdy psycholožka.
„Často řeším zdravotní problémy, zajišťovala jsem operace a byla u porodu ukrajinských dětí,” pokračuje Iveta a dodává, že v centru Dignity probíhá také mnoho různorodých aktivit: „Paní chodí na češtinu a moc se na ni těší, poctivě ji studují, i když se ji už ve svém věku nemají šanci moc dobře naučit.”
Společně tu taky slaví narozeniny, hrají se hry, pořádají se výlety a dílny. „Na Vánoce jsme třeba dělali vánoční svíčky i svíčky do zákopů. Máme tu opravdu tvořivé seniorky,“ popisuje Iveta, „jsou rády, že mají volný čas organizovaný a nemusí přemýšlet o hrůzách, které se dějí doma. Jsou velmi vděčné, ale zůstává v nich hořká chuť z toho, co se děje v Ukrajině,“ dodává.
Ukončení státní podpory situaci změnilo
„Dignity fungovalo od roku 2015 jako malá organizace. Když válka začala, tak se toho v Dignity hodně změnilo, protože přišel mnohem větší počet uprchlíků, než co jsme měli do roku 2022,“ vysvětluje mi vznik centra Dignity jeho vedoucí Petra Damms. K rozhovoru si přinese šálek s už vychladlou kávou, její telefon neustále vyzvání, ale ona na každého reaguje s úsměvem.
„Jako první je pro nás vždycky materiální pomoc – jídlo, oblečení, hygiena.“ Na začátku úplné invaze na Ukrajinu byla velká podpora ze strany velkých firem. Dnes už ale tato podpora dle slov Petry úplně skončila. „Měli jsme 12 různých ubytovacích zařízení po celé ČR a k tomu dva velké sklady. Dobrovolníci třídili věci z kamionů a rozváželo se to každý den do všech těch zařízení.“
S ukončením státní podpory se však situace změnila. Ubytovací zařízení se zavírala a klienti se rozptýlili do komerčních bytů. „Když byli lidé přestěhováni na jednotlivé byty, neměli jsme kapacitu všechny obsloužit. Zjistili jsme, že opět potřebujeme nějaké zázemí,“ vysvětluje. Po dvou letech hledání se podařilo najít prostor na Žižkově. „Vždy bylo největším oříškem, když jsme řekli majitelům, že nám tu budou chodit uprchlíci. Ve většině případů to byl konec. Tady to ale zafungovalo a dveře se nám otevřely.“
Od června 2024 tak centrum Dignity funguje jako nízkoprahové zařízení sedm dní v týdnu. „Kdokoli může přijít s jakýmkoli problémem, ať už jde o pomoc s lékařem, školou, zaměstnáním, dávkami, stěhováním či jinými životními situacemi. Každý den zde probíhají různé kluby a aktivity: cvičení pro maminky, angličtina pro dospělé i děti, klub pro seniory, výuka češtiny, klub pro předškoláky a biblické hodiny. O víkendu je tu klub pro děti dvou věkových skupin a vyšívání s iráckou lektorkou v arabštině.“
Provoz centra zajišťuje malý tým pestrého a multikulturního složení. „Jsme tu tři na plný úvazek a jedna na půl úvazku, plus dobrovolníci. Pravidelně tu působí čtyři dobrovolnice, které vedou kluby, a přitom žádná z nich není české národnosti.“ Jazykovou bariéru s klienty jim pomáhají překonávat dvě ukrajinské zaměstnankyně a sociální pracovnice, která mluví rusky a arabsky, takže se lze domluvit i s klienty z Blízkého východu.
K uprchlíkům nepřistupujeme s připravenou agendou, všichni jsou vítáni. Modlitbu ještě nikdo neodmítl
V centru Dignity hraje křesťanská víra naprosto centrální a klíčovou roli. Jak říká Petra, není to jen doplňková hodnota, ale samotné srdce všeho, co dělají. Přichází tam lidé, kteří ztratili nejen majetek, ale i blízké a často i naději. „Máme tady i hodně muslimů, kteří ztratili víru, protože viděli, jaké hrůzy se děly ve jménu jejich boha. Ptají se pak sami sebe, jestli to je skutečně ten bůh, kterého chtějí následovat.“ Upozorňuje, že v takových případech jde o extremismus, nikoli o víru, která uzdravuje.
Příběhy klientů jsou často drásavé. „Máme tu klientku, která byla v zajetí, týraná a znásilňovaná ruskými vojáky. Před jejíma očima zavraždili členy rodiny i dvoutýdenního vnuka. U takového člověka jsou slova útěchy prázdná. Jediné, co můžeme nabídnout, je modlitba a naděje, kterou od Boha dostáváme. Vše ostatní je prázdné a krátkodobé.“
Petra zdůrazňuje, že klíčové je vybudovat si s klienty důvěru a nepřistupovat k nim s připravenou agendou, ale s bezpodmínečným přijetím a hledáním toho, co v tu chvíli nejvíce potřebují: „Když uprchlíci vystupovali z vlaku na Hlavním nádraží, byli unavení, hladoví, promrzlí a zlomení. Nabídnout jim v takové chvíli biblický verš vyjde naprázdno. Ale obejmout je a dát jim polévku – to je pro ně v danou chvíli mnohem hodnotnější. Ježíš také nekázal jen slova, ale zároveň lidi nakrmil. Postaral se o jejich tělo i duši. My začínáme právě takhle.“
Petra dodává, že pár dobrovolníků od nich i odešlo kvůli tomu, že „dostatečně rychle neevangelizovali“, pro ně je ale na prvním místě důvěra a bezpodmínečné přijetí. V centru platí jedno pravidlo: všichni jsou vítáni, bez podmínek. „Není to o agendě ani o nastavování pravidel. Lidé sem přicházejí takoví, jací jsou, a my jsme tu pro ně. Sloužíme úplně základním způsobem. Lidé sem mohou přijít, dát si kafe, někdo si s nimi popovídá, a tím jim dáme najevo, že mají hodnotu, že je vidíme, máme je rádi a zajímáme se o to, co se děje v jejich životě.“
Slova ani nejsou potřeba
„Občas jen sedíme a mlčíme. Často spolu taky pláčeme a držíme se za ruce. Modlíme se, aby cítily, že to je Bůh, který se jich dotýká skrze nás,“ líčí Petra realitu služby ženám, které kvůli válce ovdověly. „Ví, že jsme všichni křesťané. Ptáme se jich, jestli chtějí modlitbu. Samozřejmě nemusí, ale nikdy se nám nestalo, že by někdo odmítl,“ popisuje Petra.
„Modlili jsme se dokonce na parkovišti za jednoho džihádistu, který o sobě řekl, že je velmi zlý a má v sobě pouze ďábla. Přesto i on přijal nabídku a řekl: ‚Ano, prosím, pomodlete se za mě.“ Práce v centru je emocionálně velmi náročná. „Často jsme zažili, že příběhy našich klientů neměly šťastný konec. Někteří byli deportováni a přímo na letišti zastřeleni. Bez Boží pomoci bychom to tak dlouho nezvládli dělat,“ zdůrazňuje Petra a dodává, že v takové profesi je nezbytné mít disciplínu i psychologickou pomoc, kterou také často obstarává i pro klienty centra.
Ukrajinské církve v Česku rostou velmi rychle
Do centra jsem Petře přivezla pár desítek zbývajících výtisků česko-ukrajinských evangelií podle Jana, které vydalo nakladatelství Biblion v návaznosti na ruskou invazi v roce 2022. Zajímalo mě, jak s předchozími výtisky v centru naložili. „Většinu ukrajinských evangelií jsme poslali do nově vznikajících ukrajinských církví, které tady velmi rychle rostou,“ zmiňuje Petra. „Brali si je noví pastoři nebo lidé, kteří cítili potřebu vést domácí skupinku.“ Silné pro ni bylo, že si výtisky odnášely hlavně ženy pocházející z konzervativních církví, kde není možné, aby žena kázala: „Většina příchozích jsou ženy a děti. Říkaly, že když tu není dost mužů, kteří by je mohli duchovně vést, tak proč by to nemohly zkusit ony?“
Evangelia putovala do sborů napříč Českem a sloužila k různým účelům: „Někteří naši dobrovolníci si je brali jako pomůcku k výuce češtiny, protože text je v obou jazycích. Takový překlad jsme nikde jinde nenašli.“ V pražském centru prý nikdy dlouho nezůstala: „Vždycky jsme tu měli pár výtisků a ty se hned rozebraly.“
Příběhy seniorek v centru Dignity ukazují, že i v době války lze najít místo přijetí a podpory. Díky centru Dignity vzniká bezpečný prostor, do jehož dění se můžete zapojit i vy. Centrum stále hledá dobrovolníky pro organizaci aktivit nebo materiální dary (trvanlivé potraviny, oblečení a obuv). Pokud máte prostor, neváhejte se na centrum obrátit a zakusit jeho vřelou atmosféru.
