V souvislosti s volbou nového papeže Lva se objevily obavy, jestli bude stejně přívětivý, laskavý a otevřený jako papež František – a v současnosti na tom není nic divného. Zvykli jsme si vnímat papeže nejen jako představitele římskokatolické církve s jejím globálním dosahem, ale také jako člověka, který v církvi, a snad ještě víc ve společnosti, působí jako určitý maják – centrum jistoty, stability a trvalosti.
Minulé století mělo na papeže štěstí a mohli jsme vypozorovat, že i člověk s tak obrovským úkolem se nezapomíná smát a chce být v kontaktu se světem všedního života. Odtud pramení všechny ty „útěky“ papežů z Vatikánu – na procházky v okolí Říma, na večeři v některé z restaurací, na návštěvu přátel, jenom tak, aby mohli být někde chvíli sami – po tomhle přece někdy touží každý z nás.
Bůh lidské tváře se zjevuje v zázracích konaných lidskýma rukama
Papež Lev ale brzy ukázal, že i on je přívětivý, laskavý a otevřený. Jeho biskupská služba v Peru i další úkoly, k nimž byl povolán, ukazují, že chápe Krista jako Boha lidské tváře – to je označení, které mi shrnuje vše, čím pro mne Boží Syn je a jak se na něho dívám. Na rozdíl od Františka je Lev zatím před davy trochu nesvůj a nervózní, ale nezapomíná se usmívat. Myslím, že se v tom trochu podobá Kristu, po kterém také pořád někdo něco chtěl, a dokonce i jeho učedníci si přáli, aby se konečně s plnou parádou projevil jako mocný král. Až později přišli na to, že jejich král pojede do Jeruzaléma na oslátku a že jeho královské insignie nejlépe vyniknou na nejposvátnějším místě dějin – na Kříži.
Lev požádal novináře o určitý „čas hájení“, protože je „v nové práci teprve krátce a zapracovává se“. Těžko říct, jestli mu všichni vyhoví, protože dějiny neúprosně běží, a tak je třeba, aby i papež každý den reagoval na mnoho událostí a zpráv, zachoval si přitom svou tvář a svými slovy a postoji nesl k lidem Boha lidské tváře.
Stejně jako můj nejmilejší papež, papa Luciani čili Jan Pavel I. – ten byl dokonce nazýván papežem úsměvu. Ve svém krátkém pontifikátu udělal všechno pro to, aby zůstal sám sebou – prostým knězem, který se stal biskupem, benátským patriarchou a nakonec papežem. Mnozí si stěžovali, že není tak vzdělaný jako jeho předchůdci a že je navenek až příliš lidský. Jenže duchovní klid s sebou obvykle nese i laskavý humor a bezvýhradnou důvěru, že Bůh lidské tváře se zjevuje v zázracích konaných lidskýma rukama a v našem úsměvu.
Žijeme ve světě založeném na slovu a obrazu
Je dobře, že neosobní styl služby, práce či vládnutí je v papežově osobě poslán do starého železa. Měli bychom si z něj vzít příklad všichni, ať už ve svých církvích máme jakékoliv postavení a konáme malé či velké služby. Těžší to mají ti, kteří jsou nejvíc vidět a kterých si všímají média. I já si občas říkám, proč je ten který biskup či kardinál před objektivy médií tak strašně smutný, naštvaný a nedůtklivý. Co se mu asi stalo? Ne vždy se daří ukazovat onu přívětivou tvář.
Nemá cenu se přetvařovat a nikdo po nás nemůže chtít, abychom 24/7 byli jako herci v reklamě. Jenže reprezentovat úřad je přece jen něco jiného. Pro někoho jde často o vůbec první setkání se světem institucionálního náboženství, s nímž se člověk, který nalezl víru, musí buď jak buď nějak konfrontovat. Na to, abychom ve svých pozicích nepůsobili na druhé zoufalým dojmem, máme své nejbližší spolupracovníky a přátele – to oni mohou být prvními, kdo nám pomohou nést druhým Boha lidské tváře.
Jistě že platí biblické „podle skutků poznáte je“ a bude to platit až do skonání věků. Ve světě založeném na slovu a obrazu však není možné zapomínat na to, že naše tvář je obrazem vnitřního duchovního života, našich idejí, našich zápasů – obrazem Božím.
