V předvečer Dušiček jsme s manželkou navštívili, stejně jako většina našich spoluobčanů, hřbitov. Je dobře připomínat si ty, kteří nás předešli na druhou stranu existence, zvláště pak ty, o kterých smíme oprávněně věřit, že odešli do přítomnosti Boží.
Po návštěvě hřbitova jsme se stavili v cukrárně. Děláváme to tak nejen na Dušičky, zajít po návštěvě hřbitova do cukrárny se mi zdá být dobrým zvykem. Tentokrát jsme vyzkoušeli podnik, ve kterém jsme ještě nebyli. Lidí tam bylo plno – myšlenka, že návštěvu hřbitova je dobré spojit s návštěvou cukrárny, jim zjevně také nebyla cizí. Místo jsme ale ještě našli a zanedlouho jsme už mohli vychutnávat skvělé zákusky s dobrou kávou.
Přitom k nám od okolních stolů doléhal zvuk hovorů. Ze všech mne zvlášť zaujal jeden: Vedly ho dvě starší dámy, zjevně dvě přítelkyně. Z řeči i situace vyplynulo, že místní produkty, které měly na stole, platila jedna z nich za obě. Ta druhá se jí snažila finančně přispět, zaplatit svůj podíl na připravených dobrotách. Ta, která platila, se tomu ale vehementně bránila. Jak ke mně jejich hlasy doléhaly, vybavil se mi kralický překlad Bible, který pro podobnou situaci mezi apoštoly použil výraz „tuhý odpor“. Tak nějak to vypadalo, nakonec došlo i na hrubá slova. Inu, prosadit štědrost a milosrdenství někdy není jen tak.
Moje babička říkávala, že nejhorší je nadměrná ohleduplnost. Mluvila tenkrát o manželství, ono to ale platí obecně. Samozřejmě je třeba být k ostatním ohleduplný, existuje ale určitá hranice, jejíž překročení způsobí těžkost. Nadměrná ohleduplnost je vlastně velmi bezohledná.
Co nám k tomu řekne Bible? Cožpak evangelium nevybízí ke službě všem? Což Kristus sám o sobě neříkal: „Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil?“
Někteří tomu tak rozumějí: Když sloužit, tak sloužit. Všem a vždycky. A ještě si k tomu přidávají radu apoštolovu: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali.“ A tak dbají, aby každou službu oplatili, nikdy si nenechali nic darovat, aniž by rovněž neposkytli dar, aby nikdy nevypadali jako někdo, kdo žije na úkor druhých.
Je to tak dobře? Myslím, že takoví lidé každému společenství a každému vztahu mimořádně škodí.
Jestli Kristus žil životem služebníka a své následovníky k takovému životu zval, logicky kolem sebe potřeboval lidi, kteří si od něj i od nich posloužit nechali. Jak by jeho učedníci mohli sloužit lidem, kdyby se všichni jejich službě bránili? Sám Ježíš sice prokazoval milosrdenství na každém kroku, nakonec nám lidem daroval svůj vlastní život, jeho běžné životní náklady ale hradili jiní, nebyl nijak výdělečně činný. Konkrétně to víme o skupince bohatých žen, které se o něj a jeho přátele staraly; jednou z nich byla třeba Jana, manželka Herodova správce Chuzy. Nebo Zuzana.
My jsme na tom podobně. Teď nemyslím ani tak na fakt, že každý plat, každá mzda i každý důchod se skládá z finančních příspěvků jiných lidí, jak jsem o tom mluvil v jiné glose. Mám na mysli, že jakkoli se snažíme být druhým lidem nějak prospěšní, užiteční, pomáhat jim a poskytovat jim, co jen můžeme, stejně tak cenné je nechat si druhými nějak pomoci. Přijmout dar či službu, ukázat jim, že mi mohou být užiteční, že mají či umějí něco, co já nemám ani neumím a co mi pomůže či jinak prospěje.
Ano, je třeba držet určitou rovnováhu, určitě ale nepočítat, kolik mi kdo dal a komu jsem já co odplatil. Mnohokrát je to v životě tak, že někdo dává mně a já dávám dalším. Jsou to takové řetězce sounáležitosti. Řekl bych, že to tak má být a že se to tak našemu Bohu líbí.
Za Rádio 7: Petr Raus
