Prostředí evangelikálního křesťanství, ve kterém se pohybuji již třiatřicet let, se vyznačuje důrazem na obrácení, znovuzrození, osobní vztah s Ježíšem a opravdovost duchovního života. O to více mě vždy překvapí, když v našich zbožných kruzích (a to v pozitivním slova smyslu) potkám někoho, kdo obdivně vzhlíží k Rusku a Číně, kdo viní Ukrajinu z rozpoutání války nebo projevuje velké sympatie ke stranám právem označovaným jako extremistické.
Tohle nastavení vidím často i v osobních rozhovorech. V jednom z nich se mi nedávno dostalo pohrdavého konstatování „to je ta vaše demokracie“ – a já cítil, že jinak milý bratr v Kristu, opravdu touží po vůdci… Po silném vůdci, který ukončí tu „žvanírnu“ (parlament) a udělá konečně pořádek.
„Oni byli tenkrát všichni hnědí…“
Několik podobných setkání a předvolební průzkumy mi vybavily jeden dávný zážitek. Před 25 lety jsem odjel na rok na biblickou školu do Wiedenestu v Německu. Jedná se o vzdělávací instituci existující od počátku 20. století sloužící hlavně studentům z evangelikálního prostředí, hlavně tzv. Bratrskému hnutí, které u nás existuje pod názvem Křesťanské sbory.
Během roku jsem se blíže seznámil s učitelem hebrejštiny a Starého zákona Berndem Brockhausem. Jednou jsme spolu byli v jídelně školy, na jejíž stěnách visely obrazy bývalých ředitelů. Jeden z nich mě zaujal – byl na něm pán s malým knírkem pod nosem, který na škole působil v období 2. světové války. Bezelstně jsem se tedy svého učitele zeptal, zda bylo tenkrát v módě nosit i v církvi takový knírek à la Hitler. A pan učitel se ke mně naklonil a zcela vážně mi pošeptal „oni byli tenkrát všichni hnědí… všichni“.
Jeho reakce mě překvapila, ptal jsem se dále – a míra překvapení rostla. O životě církve v dobách nacismu jsem už něco věděl, ale to se týkalo buď té katolické, nebo velkých protestantských církví. Tady jsem se poprvé setkal s tím, jak vypadala situace v prostředí sborů, které dnes nazýváme evangelikální. V prostředí sborů, kde se, stejně jako v současnosti, kladl důraz na osobní obrácení, přijetí Pána Ježíše Krista jako svého osobního Pána a Spasitele a na posvěcený život.
Jak jsem se dále dozvěděl, lakonická slova mého milého učitele „tady byli všichni hnědí“ se nevztahovala jen na vedení školy, ale na bratrské sbory celkově. „Spousta bratří a sester bylo v NSDAP…“ Nevím, nakolik opravdu věřili tomu, co hlásal pastor Grüner, ale mnozí k Hitlerovi opravdu vzhlíželi. Evangelický pastor Herman Grüner byl totiž představitelem tzv. německých křesťanů a v březnu 1934 prohlásil Adolfa Hitlera za „Nachfolger Jesu Christi“, tedy následovníka či nástupce Ježíše Krista.
Zajímal jsem se dále o to, jak se s tím vypořádali po válce. Odpovědí bylo, že dlouho nijak – a že se o tom spíše mlčelo. Odkázal mě na dokument, který škola a přidružená misijní organizace vydaly v roce 1995 k padesátému výročí konce války. Jmenuje se K postoji bratrského hnutí v době nacionální socialismu a po jeho zhroucení.
V předmluvě jeho autoři uvádí svou motivaci k jeho sepsání a mj. říkají, že vedle pravdivého zhodnocení vlastní minulosti to je i apel na přítomnost a budoucnost, abychom byli schopni rozpoznávat zlo.
A nyní jako by se historie opakovala. Jak to, že nejsou schopni rozpoznat zlo? To je to, co mě překvapuje a děsí zároveň – že (naštěstí jen občas, ale přece) potkávám ve své evangelikální bublině bratry a sestry, pro které je Putin velký Vůdce z východu, útok na Ukrajinu byl správný a u nás je všechno špatně, hlavně ta liberální demokracie a je třeba zavést pořádek.
Přečtěte si část z dokumentu jako svědectví o křesťanech, kteří si velmi zakládali na obrácení, osobním přijetí Ježíše Krista, spasení z milosti a posvěceném životě…a přesto se v reálném životě tehdejší doby naprosto a tragicky mýlili.
„Období nacistické vlády zastihlo bratrské sbory v Německu nepřipravené. Určité teologické názory jako například
- výklad 13. kapitoly listu Římanům, který vedl k nekritickému přijetí tehdejšího státu,
- odmítání jakékoli odpovědnosti za politické dění
- a nacionalistické postoje běžné ve všech křesťanských kruzích od dob Německého císařství učinily bratry (z Bratrského hnutí, pozn. PŠ), stejně tak jako většinu křesťanů, neschopné posoudit politickou situaci. Jejich selhání spočívalo v neschopnosti rozpoznat skutečnou podstatu „Führera“, nacistické ideologie a nacistického státu, tedy proti Bohu se stavějící nelidsky krutou moc.
Z toho, co se zpočátku jevilo jako chyba, se stala vina… Bojkot Židů, rasové zákony, pogromy na Židy, zřizování koncentračních táborů, kruté zacházení s politickými odpůrci a těmi, kteří se snažili Židy chránit, a konečně pokus o sladění protestantské církve s německými křesťany – to vše mělo lidem otevřít oči a vést alespoň k vnitřnímu odporu, když už by při zjevném odporu šlo o život. Ale existovali i lidé, muži a ženy, kteří právě proto, že byli následovníky Krista, proti tomuto odvážně vystupovali a také za to trpěli.
Ale sbory se včetně svých vedoucích (až na ojedinělé výjimky) přizpůsobily požadavkům státu. A jelikož necítily žádnou odpovědnost za politické činy svých členů, neposkytly jim ani žádnou pomoc nebo vedení. Jednotliví věřící tak byli ponechání sami sobě při rozhodování, zda podlehnout nátlaku a vstoupit do nacistické strany nebo do SS, v situacích, kdy byli konfrontování s násilím, ve vztazích k Židům a křesťanům židovského původu. Namísto toho zde bylo nadšení pro Vůdce a jeho vojenskopolitické úspěchy, nadšení z nacistické ideologie, mlčení ze strachu nebo nevědomosti a odmítnutí projevit lásku k těm, kteří byli pronásledovaní. A tak se z křesťanů, kteří milovali Boží slovo, stali viníci.
Vyznáváme: Druhou světovou válkou a pronásledováním Židů byly miliony lidí postiženy nevýslovným utrpením. A proto na nás, německém národu, leží velká vina. My, křesťané z Bratrského hnutí, máme na této vině také svůj podíl, protože jsme se do značné míry přizpůsobili protibožské a nenávistné nacistické ideologii, sloužili jsme tomuto nespravedlivému státu a také jsme páchali zločiny proti lidem, zejména proti našim židovským spoluobčanům.
Nepřísluší nám dnes soudit ty, kteří páchali zločiny v úplně jiné době a za zcela jiných okolností. Tuto vinu však přijímáme s vědomím, že my sami se můžeme v podobných situacích provinit, a tak ji vyznáváme před Bohem i lidmi. Prosíme Boha, aby nám pro Ježíše Krista tuto vinu odpustil, aby nás osvobodil od tohoto břemene minulosti a aby byl milosrdný k našemu německému lidu.“
