„Za jeho novátorské hry a prózy, které vyjadřují nevyslovitelné,“ zní odůvodnění poroty pro Jona Fosseho, oceněného Nobelovou cenou za literaturu za rok 2023. Tento spisovatel, básník a dramatik se za pohnutých okolností v pokročilém věku obrátil ke katolictví a dechberoucím způsobem promítá víru do svých děl.
Jon Fosse na počátku své profesní kariéry působil jako novinář a pedagog. Debutoval roku 1983 románem Červený, černý (Raudt, svart), v devadesátých letech se ukázal jako neotřelý a plodný dramatik a na přelomu tisíciletí už byla jeho dramata proslavená nejen ve Skandinávii, ale i na mnoha místech Evropy, včetně České republiky. Už tehdy se tak stal jedním z nejhranějších současných dramatiků vůbec. Jeho literární dílo je obohaceno jeho sociologickým, filozofickým a literárněvědným vzděláním.
Česká veřejnost se s Fossem seznámila roku 2001 v Brně. Stalo se tak prostřednictvím inscenace hry Někdo přijde (Nokon kjem til å komme), jež mimochodem patří k autorovým vůbec nejhranějším dramatům. Následovaly ji další jednoaktovky jako Jméno (Namnet) nebo Noc zpívá své písně (Nattta syng sine songar).
Jinak je však do češtiny přeloženo pouze pár Fosseových děl, kupříkladu Trilogie či dvojromán Melancholie. Jedná se pouze o zlomek jeho tvorby, uvědomíme-li si, že Fosse dosud napsal přes padesát svazků a je držitelem podobného množství různých literárních cen. I kvůli tomu zůstává Jon Fosse, navzdory nejvyššímu možnému literárnímu ocenění, ve střední Evropě poněkud neznámý – a o to více pak promítání víry do jím tvořené literatury.
Přelomová konverze: důležitá je antikapitalistická teologie církve
Jon Fosse, tichý introvert, k víře a Bohu přistupuje s rozechvělostí a plachostí. Přímo o Bohu mluví, jak sám říká, zdráhavě. Termín „Bůh“ užívá výjimečně. Víra je pro něj spjatá s nejistotou a postojem úžasu.
Fossův vztah k Bohu lze přiblížit jednou pasáží z románu Melancholie I., v níž o víře hovoří spisovatel Vidme: „Věřit skutečně neznamená být si jistý, znamená to být nejistý, znamená to žít ve stavu úžasu, v němž vidíš záblesky světla, v němž je něco, čemu nerozumíš. Je to úžas a světlo, kterému nerozumíš.“Z jiného úhlu Fosse promítá svou pochybovačnost ještě dávno před konverzí ve hře Kytarista (Gitarmannen) skrze protagonistův monolog: „Hádám, že mám, hádám, že věřím, že mám velmi dobrý vztah s Naším Pánem, já nevím…“
Fosse byl odmala konfrontován s křesťanstvím, přesněji s jeho kvakerskou a pietistickou podobou, a pochopitelně také s norskou protestantskou státní církví. Po většinu svého dospělého života se však označoval za ateistu. Dost pil, kolem roku 2012 dokonce náruživě, denně vypil lahev vodky, dokonce zkolaboval. V jeden moment se však rozhodl přestat a v podstatě ze dne na den se z něj stal abstinent. Obrátil se a vstoupil do katolické církve. Katolictví pro Fosseho nebylo úplnou novinkou. Už v osmdesátých letech občas navštěvoval katolickou farnost v Bergenu.
Potřetí se oženil za, a to je pro Středoevropany zajímavé, Slovenku Annu, která je překladatelkou z norštiny, čili překládá také díla svého manžela. Ke všem těmto zlomům došlo během let 2012–2014.
Fosseův vztah k církvi je přesto lehce problematický. S podezíravostí, avšak ne sveřepou odmítavostí, se dívá na církev jako na instituci, především na jí hlásaná dogmata. „Pokud jste skutečný věřící, nevěříte v dogmata nebo instituce. Pokud je pro vás Bůh realitou, věříte na jiné rovině. To ale neznamená, že náboženská dogmata nebo instituce nejsou nezbytná,“ uvádí pro The New Yorker. V tomtéž článku doznává, že církev jako instituce je pro něj důležitá pro svou „antikapitalistickou teologii“.
Psaní jako naslouchání tichému jazyku
Fosseho styl psaní je velmi přirozený – nic dopředu nevymýšlí ani neplánuje, ruku mu při psaní vede sluch. „Při psaní si nikdy nepředstavuji nic jasně nebo doslova. Psaní je pro mě aktem naslouchání,“ vysvětluje ve zmíněném rozhovoru pro The New Yorker.
Touto absolutní otevřeností, charakteristickou vyčkáváním múzy, se tak podobá způsobu tvorby J. R. R. Tolkiena. Vlastní psaní označuje Fosse dokonce za „téměř sakrální proces“ – a zpětně si uvědomuje, že akt psaní mu umožnil náboženské, místy až mystické prožitky, a to dávno předtím, než se začal označovat za katolíka.
Při přebírání Nobelovy ceny upřesňuje, že pokud se mu daří psát dobře, vnímá za svým textem „tichý jazyk“. V tomto tichu se zpravidla – a podle Fosseho dost možná pouze zde – ukrývá Bůh. Tato myšlenka je mimochodem velmi mocná ve Fosseho magnum opus, rozsáhlém románu Septologie (Septologien). Tento „tichý jazyk“ není patrný ze slov samotných, ale je spíše nevysloveně uschován mezi nimi, či lépe zanimi. Pokud Fosse pocítí přítomnost tohoto druhého jazyka, tuší, že píše dobře. Dobře psát, to je pro něj milost. Ne náhodou na konci svého proslovu slova díků švédské porotě, udělující Nobelovu cenu, rozšiřuje posledními slovy – poděkováním Bohu.
Ponoření do „zářící temnoty“
Jedno z Fosseho monumentálních děl, Septologie, se vedle víry zabývá také uměním. Protagonista Asle je stárnoucím a úspěšným malířem. Do úvah o umění se zřetelně promítá spiritualita, v povedeném obraze Asle spatřuje „zářící temnotu“. Ze všeho, co tvoří, musí vysvítat toto neviditelné světlo, a současně podle něj v každém dobrém obraze nesmí chybět cosi špatného, nějaká temnota. „Protože právě v temnotě přebývá Bůh, ano, Bůh je temnota a tato temnota, Boží temnota, ano, tato nicotnost, ano, září, ano, to z Boží temnoty pochází světlo.“ Jako by se Fosse snažil svým psaním zjevovat zářící temnotu.
Přestože Fosse prošel duchovním obratem, jeho literární styl zůstal věrný svému existenciálnímu, minimalistickému a tajuplnému ladění. Místo ztráty identity došlo k obohacení – jeho psaní nyní disponuje zcela neotřelým a pronikavým způsobem nahlížení témat spojených s Bohem a křesťanstvím. Fosseho dílo je často kritiky reflektováno v poměru k meditacím či mystice. Tato rovina jeho tvorby se promítá do stylu, který přesahuje pouhou formu. Je to metoda, jak odkrývat hlubiny – od děsivosti po krásu – zakódované v nejběžnějších, každodenních a často monotónně se opakujících dialozích a scénách.
Fosse svými texty dokládá, na co upozorňuje Paul Tillich ve Hloubce existence (The Depth of Existence) v knize The Shaking of the Foundations: Nepleťte si hloubku žití se složitostí. Hloubka skutečnosti není totožná s nedosažitelností způsobenou intelektuální, mentální či jinou obtížností. Jon Fosse svým dílem vyjevuje, a to nejen způsobem svého psaní, že opravdové hloubky lze dosáhnout a není k tomu třeba dočista nerozluštitelný text.
