Jsem rozvedená. Vlastně dvakrát. Poprvé jsem se vdala, když jsem byla mladá, vyděšená a hloupá. Může mi to Bůh odpustit? Podruhé jsem se provdala za někoho, o kom jsem si myslela, že je dokonalý, ale ukázalo se, že je stejně nedokonalý jako já. V kostelních lavicích nás sedí mnoho ve stejné situaci, a je to až překvapivé.
Jsou mé hříchy mimo Boží milost?
Někdo by řekl, že ano. Pokud rozvod nebyl způsoben cizoložstvím nebo opuštěním, může být považován za těžkou urážku proti Bohu. Bible mluví o rozvodech často. Bůh nás stvořil, abychom byli ve vztahu. Stejně jako nám požehnal jeden druhému, umožnil nám také volbu hřešit.
Manželství i rozvod jsou záležitosti, které by měly být brány s největší vážností. Ani jedno by nemělo být uzavíráno bez hlubokého přemýšlení, modlitby, sebezkoumání a dalších úvah.
V naší společnosti jsou však obě věci často zlehčovány. Manželství je vnímáno jen jako obřad a oslava, málokdo přemýšlí o skutečném smluvním závazku. Obřadní sály jsou dostupné na každém rohu, kde oddávající čekají na zavolání.
Podobně je to s rozvodem. Chápu koncept rozvodu bez zavinění, ale právě to z něj dělá snadnou volbu. Rozvod se stává pohodlnou cestou úniku, když věci nejdou podle plánu.
Ale co když nejsou důvody rozvodu omezeny jen na cizoložství nebo opuštění? Musíme pak snášet zneužívání nebo násilí? A co emocionální opuštění? Je zřejmé, že takové situace porušují biblické zásady vzájemné lásky a péče.
Jsem hříšník
V životě jsem často zhřešila. Otevřeně přiznávám, že jsem toužila po věcech a lhala. Zneuctila jsem své rodiče. Ale s pokáním se rozšířila Boží milost natolik, že mě zachránila od těchto hříchů. Jeho něžné milosrdenství mě přitahuje k sobě a připomíná mi, že nejsem povolána být dokonalá, ale činit pokání a odvrátit se od hříchu.
Má církev nějakou roli?
Bůh je Bohem usmíření. Neměla by tedy církev také podporovat usmíření? Místo skupin na podporu rozvodu, proč nezavést skupiny podporující usmíření ještě před rozvodem? Církev by mohla povzbuzovat páry, aby šly cestou usmíření pomalu a důkladně, protože takové rozhodnutí je nesmírně důležité.
Neříkám, že by církev měla soudit nebo zasahovat do rozhodnutí páru, zda se rozvést či nikoli. Ale mohla by povzbudit páry, aby společně i individuálně zkoumaly možnosti usmíření. Příliš často se toto rozhodnutí dělá bez hluboké reflexe.
Samozřejmě, ochota musí být na obou stranách. A právě ochota bývá často tím největším problémem, který brání růstu nebo smíření.
Takže půjdu do pekla?
Pokud by mě jediný hřích (nebo v mém případě dvojitý hřích) odsoudil do pekla, nikdo z nás by neměl naději. Jako rozvedená věřící mám stále nárok na zaslíbení z evangelia Jana 14,6: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
To, co mě udrží na cestě k nebi, není moje neschopnost, ale přijetí Ježíše. Přijímá mě i s mými hříchy a chybami. Jsem za to nesmírně vděčná. Mé hříchy i špatná rozhodnutí mi byly odpuštěny.
Modlím se za jeho moudrost, abych mohla v budoucnu činit moudrá rozhodnutí.
Autorka: Christine Moriarty Field
Zdroj: Patheos
