Na poutě vyrážím zásadně sama. Něco jiného je jít na výlet, tam ráda sdílím všechna vypitá piva, pěkné výhledy a podpisy na pohlednici. Na poutě ale vyrážím proto, abych se setkala s Bohem. Abych se spoléhala pouze na sebe a na Něj, abych komunikovala pouze s Ním, ne s druhým člověkem. Jsme my, On a já.
Na poutích bývám často osamělá, chybí mi lidský kontakt. Nikdy na nich ale nejsem sama. Právě na poutích se mi daří žít modlitbu, dýchat ji, chodit s ní, osvěžovat a těšit se jí. Ačkoli ve všednosti dní se k modlitbě po večerech nutím, na pouti ze mě tryská, jako bych ani nebyla já ta, která ovládá ono mluvení, chození, meditování, plavání v divoké řece, usínání a probouzení se pod širákem, děkování za stín, vánek nebo malinu na cestě.
Zatímco dříve mě lákaly velkolepé poutě, třeba do Santiaga de Compostela nebo do Assisi, vyrazila jsem nyní nalehko jako poutnice s lehkým srdcem do srdce Bílých Karpat, do krajiny mírně zvlněných světlých kopců, divokých lesních orchidejí, krotkých a soudržných stád ovcí a krav a dobrých lidí. O co byly moje dřívější poutě podél oceánu s dalšími poutníky/turisty s high-tech vybavením pompéznější, o to byla tahle punkovější. Spala jsem výhradně pod širákem, o jídlo a problémy dalšího dne jsem se moc nestarala, plán trasy a touha po ušlých kilometrech pozbyly významu.
Na sdílenou IN 100 Českých drah jsem vyrazila neplánovaně o týden dříve ze zázemí kolínského kláštera. Odjíždět z bezpečí a pohodlí je vždy náročné, zvlášť když odjíždíte od dobrých přátel, kteří zrovna v klášteře byli. Vlak s obligátní výlukou a nepříjemně klimatizovaným prostorem mě vezl letní krajinou pozdního silného slunce. Nevěděla jsem, kde vystoupím. Los padl na Uherský Brod, kde jsem nikde předtím nebyla. Po procházce městem jsem už vyrážela podél otevřených předzahrádek se stromy obsypanými nezralými slívkami. Pálí tu opravdu všichni slivovici? Nebo z přebytků zavaří i pár sklenic povidel?
Večerní tesknění
Podle mapové aplikace jsem si dopředu vybrala místo prvního přespání – rozhlednu v Nivnici. Večery bývají zpravidla nejobtížnější, plné obav o dobré místo na spaní, plné stesků po blízkých. U rozhledny seděly dvě holky, asi tak patnáctileté, pily ochucené pivo a kouřily nějaký druh elektronických cigaret. Jak tuze mi tu chybí javánský tabák a lahváč, oldschoolová verze živého obrazu kousek ode mne.
Spala jsem vedle kaple, než mě z měkkého travnatého koberce vytáhl déšť. Z východních slovenských vršků se blížila bouřka a moje jediné místo v suchu je (naštěstí alespoň dřevěná) vysoká rozhledna. Instantní modlitba! Bože, ať se bouřka nepřiblíží a neuhodí do nejvyššího bodu v terénu, nivnické rozhledny. Ne, žádná meditace, přešťastné patření na Boží tvář, žádné intelektuální diskuse, dětská rychle vystřelená modlitba – Bože, prosím, ať neumřu. Drobáčky hozené do Božího automatu. Taková situace se během poutě opakovala hned několikrát.
Člověk se venku probouzí s prvním ranním paprskem s vděčností, že je naživu. Podruhé, tentokrát až patřičně ráno, mě probudil pán s dronem létajícím kolem mé hlavy, jupí! Nivnice má od pěti třiceti otevřený koloniál, to by v Praze člověk pohledal. Nakupuji chleba, sýr (na oheň, snad!), nektarinku a oříšky. Nechci táhnout moc jídla, důležitější je voda, ale i o tu se Hospodin stará a posílá mi do cesty lidi na zahradách, studánky a ženy na vrcholu Lopeníku u pokladny na rozhlednu. Tam jsem se po dni putování převážně ve vlažném stínu smíšeného lesa dostala těsně před zavřením. Paní mi vaří bylinkový čaj, nalévají panáka Lopeníku, dolévají vodu a vyprávějí o jejich nenaplněných (převážně cestovatelských) touhách. Zároveň mě nijak neheroizují, ví, že je kraj bezpečný a že se mi nic nemůže stát. Spíš prý vždycky byly lákavější varianty dovolené u moře s rodinou, hotel a polopenze, cyklovýlet s kolegy nebo kolegyněmi z práce a podobně. Pouť o samotě zůstala Popelkou v koutku mysli, která se jim bolestivě zjeví jenom, když jim ji někdo připomene – v tomto případě jsem to byla já, s velkým těžkým batohem, zpocenými zády a špinavýma nohama v prošlapaných sandálech.
Objatá lesem
Společnost mi na cestě dělal Míla Nevrlý, respektive jeho Karpatské hry. Hrála jsem své malé karpatské hry v jeho společnosti, připadalo mi, že ví přesně, co právě prožívám, byl mým parťákem v samotě. Pro všechnu romantiku vzájemného sdílení prožitků jsem mu odpouštěla i sexistické komentáře. Usínat pod hvězdami, probouzet se ranním paprskem, být nahá uprostřed lesa, povídat si s ptáky a mouchami, nechat se polaskat nenadálým vánkem.
Zajímavé je, že kdykoliv Karpatské hry čtu někde mimo „ puťák“, přijdou mi úplně mimo. Tahle kniha se zkrátka hodí číst, právě když žijete to, o čem se v ní píše. A tak jsem se na Lopeníku dočkala přepěkného západu slunce (mávala jsem na západ, domů), ohně, čtení a nakonec i společnosti a onoho javánského tabáku bez filtru (ten jediný se přece v lese nerozloží). Před setměním totiž přišla rodina, mí jediní spolupoutníci, otec a jeho dvě děti, Johanka právě oslavovala své deváté narozeniny a tohle byl její čtvrtý puťák, neuvěřitelné! Johanka už počtvrté slaví své narozeniny objatá lesem, nemytá, šťastná. Myslela jsem na ně po celý zbytek poutě.
Další den měl jasný cíl – zahradu dobrých lidí, kteří v rámci Via Czechia nabízejí možnost bezpečného ubytování, teplé sprchy a dopuštění vody. Je jich mnoho a kontakty na ně jsou běžně dostupné na internetu. Na výlet se tak může vydat i výletnictvo/poutnictvo začátečnictvo, které se širáků bojí.
Bára Zmeková ve své nové písni Santiago zpívá „neplánovat je bohatství času, které mám“ . Chápu ji naprosto. Putuji sama, sama se rozhoduji o tom, kdy se zastavím, abych dala odpočinout unavenému tělu, kdy zrychlím, kdy si dám pivo a kdy dvě, kdy pouť skončí nebo zda se náhodou neprotáhne. To se přesně stalo během večera v zahradě. Další den jsem chtěla věnovat civilizaci – navštívit Měsíc autorského čtení v Brně. Nikdy vám ovšem nebude připadat zvláštnější platit si ubytování v ho(s)telu, než když ho bookujete na pouti. Lidé, kteří jsou zvyklí si šnečím způsobem nést na zádech celé svoje bytí a místo na spaní si určovat podle toho, kde je měkčí tráva, myslím chápou jako prazvláštní koncept platit tisíce za místo, kam složíte hlavu. Rozhoduji se proto vytrvat v dobrodružství a pokračovat ještě aspoň chvíli.
Plna energie posouvám své tělo kupředu po červené, jím sladké zralé plody (a sladké zásoby bonbonků z krosny), píšu pohledy, směju se hlášení místního rozhlasu, volám babičce. Bolest nohou vnímám jako nejpřirozenější věc na světě. Místo na spaní tentokrát vybírám nadvakrát – z pěkného schovaného plácku v lese utíkám před komáry, kteří na mě, po tom, co si přichystám spaní, usedají rychlostí tři komáři za vteřinu. Komáři jsou snad jediná Boží stvoření, která nemilosrdně zabíjím. Bezesných nocí s komářím sladkým bzučivým zvukem u ucha bylo příliš, zasloužím si lepší noc.
Vracím se tedy o dva kilometry zpět ke kapličce a obydlí. Prozrazuji pánovi, který právě vyšel z domu na největší samotě světa, že budu spát poblíž a půjčuji si od něj repelent. Díky němu můžu v klidu sníst a spořádat své poslední zbytky – suchý chleba a plechovku piva, do které mi po chvilce spadne vosa. Ulehám unavená, moje milé tělo už mě čtvrtý den parťácky nese po horách (neulehčuji mu to s těžkou krosnou a prošlapanými sandály).
Velmi nepravděpodobně – ale přece – může člověk narazit na pouti také na možná lidská nebezpečí. Těsně před usnutím slyším štěkot psa (z obydlí poblíž) a vidím světlo baterky. Kolem mě prochází muž se psem a halogenem, z jeho dechu jde zřetelně cítit pálenka a říká mi: „ Hej, ty jsi holka.“ Nehnulse odtud následujících 20 minut – velmi promodlených 20 minut. Bouřka, divocí psi nebo dokonce medvědi jsou důvody k ustrašenosti, tenhle okamžik byl ovšem o mnoho temnější. Muž po několika narážkách „ co že dělám takhle v lese sama“ odchází, cestou se zastavuje, vrací a nakonec to naštěstí skutečně zabalí a jde. Klidného spánku se mi nicméně nedostává. Další den jsem uvítala dlouhou a bezpečnou cestu vlakem zpátky do civilizace.
Svou pouť jsem ukončila přece jen na Měsíci autorského čtení v Brně. Svět se rychle převrátil. Zelenou vystřídala pestrobarevná paleta barev mého oblíbeného moravského města, zpívání ptáků a bzučení komárů zase cinkání šalin. Širáky nahradil sdílený pokoj levného hostelu v centru, suchý chleba, zmrzlina a jarní závitky. Sedíc v baru divadla Husy na provázku rozmýšlím o téhle nenápadné, a přesto nesmírně velkolepé akci, během níž do Brna přijede 31 autorů a autorek z Taiwanu a neznámou řečí čtou svou přenádhernou prózu o vážkách, rákosu, vztazích a Bohu. Sedím tam a myslím na literaturu, na to, jak dlouho už tvaruje můj život. Sedím tam a myslím na to, že o téhle pouti musím někomu vyprávět. Dlužím jí to. Literatuře, slovům, ze kterých člověka občas mrazí, občas ho štvou a provokují, občas se po jejich přečtení chce plakat.
Na poutě vyrážím zásadně sama. Sdílet zážitky z poutě se světem ale může být snadno pokračováním poutě samotné. Spřádám plány na další intenzivní šťavnatý čas se sebou a s Bohem. A vám, pokud po pouti také třeba jen v koutku mysli toužíte, přeju všechno, co potřebujete k tomu, abyste se na ni vydali*y.
