Šla jsem na schůzku a vyrazila jsem příliš brzy. Nesnáším pozdní příchody, a tak se mi občas stává, že se blížím k místu setkání o něco dříve. Vlastně mi to vyhovuje, protože mohu své myšlenky plně soustředit na člověka, s nímž se budu setkávat, a na téma, které bude na programu. Někdy si kvůli tomu dopřeju neobvyklou volbu. Když to jde, nevyberu si rychlejší cestu, ale tu hezčí.
Tentokrát to šlo. Zamířila jsem mírnou oklikou parkem kolem fontány, kde jsem se chvíli zdržela, a pak po příkrých schodech úzkou jednosměrnou ulicí. Nebyla ničím zvláštní. Byla to taková obyčejná šedá, trochu posmutnělá ulice. Nebyla o nic špinavější ani zdevastovanější než okolní ulice. Na chodníku, na němž se stěží vyhnuli dva dospělí chodci, bylo hezké snad jen to, že těsně vedle něj probíhal asi metr široký pruh zeleně a člověk si díky tomu neleštil kabátem reflektory zaparkovaných aut. Pruh zeleně je možná trochu nadnesené označení.
Šlo spíš o pruh hlíny, do níž před některými domy nasázeli stálezelené keře, které přerostlými výhony dobře zachycovaly poletující mikrotenové sáčky a jiný odpad. V jiných částech hlínu pokrývaly bídné trsy trávy a psí hromádky. Moc hezké to nebylo. Jen před jedním domem vypadal zelený pruh jinak.
V šířce poloviny domu se záhonek opravdu snažil vysloužit si své jméno a dařilo se mu to. Už zdálky zářil živými barvami prvních jarních květin a v nevlídné ulici působil jako něco mimořádného. Žluté narcisy, fialové krokusy, drobné nízké červené tulipány a petrklíče všech barev tvořily bohaté podloží pod několika keři, v nichž jsem bezpečně rozpoznala ibišky. Záhonek byl ohraničen provázkem nataženým mezi klacíky zapíchnutými v rozích. Zastavila jsem se, abych se mohla dosyta pokochat tou krásou.
Najednou jsem zaslechla, jak se za mnou otevřelo přízemní okno. Ohlédla jsem se a spatřila starší paní. Dívala se na mě s ostražitým výrazem a nic neříkala. Zdvořile jsem ji pozdravila a řekla jí, že obdivuji tu krásu. Její obličej trochu změkl, ale stále byla ve střehu. Zeptala jsem se, jestli je to její dílo. Přisvědčila, že ano. Řekla, že to hlídá, protože už mnohokrát se někdo pokusil její zahrádku zničit.
Zatvářila jsem se vyděšeně a vyjádřila rozhodný nesouhlas. Pak jsem se zeptala, jestli ty zelené listy uprostřed záhonku budou ozdobný česnek. Za chvíli jsme už společně probíraly pěstování cibulovin a jarní stříhání keřů. Pak už jsem musela jít. Na rozloučenou jsem jí řekla, že jí děkuji za to, že dělá svět krásnějším.
Strnula a myslím, že měla v očích slzy. Asi jí to ještě nikdo neřekl. Já jsem to ale vnímala jako naprosto zjevnou skutečnost a neváhala jsem to vyslovit. Vzpomněla jsem si totiž na to, že pojmenování někdy vytváří kvalitativní rozdíl. Můžete pěstovat cibulky na malém záhonku pod oknem, anebo můžete dělat svět krásnějším. Může to vypadat stejně, ale člověk se u toho cítí jinak.
