Možná taky máte blízké příbuzné, kteří na tu komunikaci moc nejsou. Nikdy vám nenapíšou sami od sebe k narozeninám, skoro nikdy nepřidají svůj podpis pod rodinnou gratulaci k Vánocům a jejich jménem je pod text na blahopřání podepíše jejich manžel/ka. Nemůžete si vzpomenout, jestli kdy v životě použili vaše telefonní číslo, aby vám zavolali jen tak, ne proto, že by něco nutně potřebovali. Zrezlé komunikační kanály se dávají do provozu jen stěží. Jak na to?
Po nějaké době se stane vzájemná komunikace ještě obtížnější, protože už ani nevíte, o čem byste spolu mohli mluvit. Vy víte, že váš život vašeho příbuzného nezajímá. Nejsou to dotčené city, je to fakt. Nikdy se vás na nic osobního nezeptal – ani písemně, ani ústně. Vy se snažíte, ale sami sobě připadáte trapně, jako byste se vlamovali do zamčených dveří. Váš příbuzný je na osobní informace skoupý, nesdělí víc, než nezbytně musí, jako by chránil důležitá tajemství.
Otázky na práci jsou bezpředmětné, protože ve skladu se nic zajímavého neděje. Zajímat se o nějakou knihu je marné, protože skoro nic nečte. V televizních seriálech se zase neorientuji já, protože je nesleduji. Nezbývá než počasí a politika, což nepatří zrovna mezi osobní témata. Můj příbuzný ale na nic takového příliš nereaguje. Je ale vášnivým hokejovým fanouškem – a jednou na jaře jsem dostala výborný nápad. Vždyť probíhá mistrovství světa! O hokeji se mnou bude komunikovat určitě.
A tak jsem to zkusila. Napsala jsem mu drobný vzkaz s reakcí na jedno utkání a připojila otázku na jeho názor. Byla jsem napjatá. Odpoví? Neodpoví? Odpověděl. Sice jen velmi stručně, ale přece. Za těch pár dní, co probíhalo mistrovství světa v ledním hokeji, jsme si vyměnili několik názorů, z jeho strany samozřejmě velmi odborných a zasvěcených.
Na mé laické otázky ohledně sestavy, formy hráčů nebo výkonů rozhodčích trpělivě reagoval. Dokonce to působilo i trochu vřele. Sice mě přímo neoslovil ani se na nic nezeptal, ale odepisoval mi celými větami. Cítila jsem se tak trochu jako malý podvodník. Jako někdo, kdo pomocí lsti vylákal z druhého člověka malý důkaz přízně. Nebo alespoň pozornosti. Přiznávala jsem si, že jsem se dopustila takové malé lumpárny, abych rozmluvila mrzoutského strýčka.
Mimo období hokejového mistrovství je to bída. Hokejová liga je málo. Komunikace nám vázne. Nepřicházím na témata, na něž by zareagoval více než pár slovy po několika dnech. Z jeho strany jsem vstup do konverzace nezaznamenala. Ale teď je ta olympiáda a na ní se hraje hokej. Napsala jsem. A hádejte co – odpověděl mi. Mám radost.
Možná si říkáte, proč se na to nevykašlu a proč se doprošuji přízně někoho, kdo o mě nestojí. No, já jiného bráchu nemám.
