Určitě se vám někdy stalo, že jste novou skleněnou nebo keramickou konvicí se zobáčkem pobryndali pracovní desku kuchyňské linky, a nezřídka i sebe. Bývá to k zlosti. Kolikrát jsem si říkal, jak je to vůbec možné, že něco takového pustí z výrobní linky. Polovina tekutiny se vylije mimo hrnek. K čemu pak taková konvice je?
Zjevně to není jen můj osobní problém. Slyšel jsem jednu paní vyprávět, jak v obchodě vyzkoušela snad deset konvic, než našla tu pravou. Trvalo mi desítky let, než jsem pochopil ten omyl. Chyba totiž není v konvici, ale ve mně. Ano, v ideálním případě prochází spojnice osy ouška konvice s osou zobáčku přesně středem konvice, to je ale opravdu jen ten ideální případ. Stačí nepatrná odchylka, kdy se zobáček jen o pověstný chlup vyosí, a už je to tady – čaj si teče, kam se mu zachce. Jenže proč by mělo být ouško se zobáčkem až tak přesně zarovnané se středem konvice?
Dodržet jejich osu zřejmě není vůbec snadné. V praxi to znamená najít ten jeden unikátní úhel, takový ten nepatrný náklon do strany, kdy se tekutina konečně rozhodne spolupracovat. Stačí milimetr doprava nebo doleva a čaj teče přesně tam, kam má – do hrnku, a ne všude okolo.
S lidmi to bývá podobné. Stává se, že na sebe s někým narazíme, něco začne drhnout a všechno pak jde šejdrem. Přitom by stačilo jen drobné pootočení, lehký úkrok stranou, někde mírně ustoupit a netrvat na zbytečnostech či malichernostech. Jenže ono to bývá tak těžké…
Míváme pocit, že hájíme pravdu. Obhajujeme ale spíš sebe, svou tvář, svou pověst – a většinou zbytečně. Bývá to jen naše představa o sobě, která bývá ohrožena, nic víc. Představa, která bývá často mylná, nepravdivá, spíš sen než skutečnost. Vůbec nestojí za ty škody, které v jejím jménu působíme.
Apoštol psal: „Nikdo ať nemyslí sám na sebe, nýbrž ať má ohled na druhého! Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, já se také snažím všem vyjít vstříc. Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých.“
Rozumný přístup. Není tím nijak zpochybněna skutečnost, že existují věci, za které stojí za to se prát, na kterých je třeba trvat a prosadit je. O těch teď ale nemluvím. Jde mi o maličkosti, které právě bývají nejčastějším zdrojem našich problémů. Velké věci třeba i řešit umíme, ty malé nám často dávají zabrat.
A ještě něco: Zdá se mi, že mezi lidmi se to ještě nějak dá, lidé jsou přizpůsobiví a pružní. Kde se jeden zasekne a není schopen ustoupit, stáhne se ten druhý, a i když to není ideální, nějakého závěrečného konsensu se doberou. Horší je to s věcmi. Míváme pocit, že záleží na nás, věci se musejí přizpůsobovat nám. Jenže věci se přizpůsobovat nedovedou. Pokud jsou nějak vyrobeny, mají nějaké vlastnosti a charakteristiky, ony samy s tím nic nenadělají. Pokud těžkost s nimi řešíme silou, většinou je rozbijeme, zničíme. A to má své důsledky.
Vnímám to přinejmenším jako projev neúcty ke Stvořiteli tohoto světa. Jako bych se tím chtěl stavět na jeho místo. A pak to má důsledek i ryze praktický. Mnohokrát jsem mohl sledovat, jak bezohlednost k věcem přivedla celé rodiny do propasti chudoby. Docela zbytečně.
Jenom je třeba si včas přiznat, že chyba není ve věcech, ani v druhých lidech, ale ve mně. A že řešení je tím pádem na mně, a je proto možné.
Za Rádio 7: Petr Raus