V církvi existuje poměrně velká míra zneužívání lidské práce, často se totiž předpokládá, že co lidé činí pro církev, měli by činit zadarmo. Ruku v ruce s tím jde také nedostatečně ekonomické vzdělání těch, kteří v církvi disponují penězi a rozhodují o investicích. Církvi ze své podstaty nemá jít o zisk, na druhou stranu by ale měli její představitelé na všech úrovních jednat jako dobří hospodáři.
Jednou z největších hodnot západního civilizačního společenství, jak jsem to mohl poznat já, je dobrovolnictví. Máloco je ve skutečně demokratické společnosti tak ceněno jako to, když člověk nabídne bezplatně svoji pomoc, a navíc ji umí uplatnit účinně, sofistikovaně a kreativně. Zdá se, že u západních zdrojů dobrovolnictví lze téměř vždy najít nepřehlédnutelné náboženské motivy či inspirace.
V mé, tedy římskokatolické církvi, existuje jakési jedenácté přikázání, které říká, že pokud lidé něco dělají pro církev, mají to dělat zadarmo. Na této konstantě by nebylo nic eticky špatného, kdyby téměř zadarmo nevykonávali pro církev práci i lidé zaměstnaní na větší úvazek. Od počátku svého pontifikátu si této bolesti, kterou můžeme bez nadsázky označit za druh moderního otroctví, všímá papež František.
Patrně největší míra zneužívání lidské práce se týká žen žijících v sekulární společnosti a zasvěcených žen žijících v některém z řeholních společenství, které místo aby uskutečňovaly skrze spiritualitu svého řádu své životní naplnění, vytvářejí v převážně mužsky orientované společnosti či spíše kastě servis, za nějž se nemusí platit.
Papež však stojí na straně prekarizovaných. Otázky moderního otroctví, špatného ohodnocení práce žen a práce dětí se v jeho katechezích a promluvách objevují poměrně často. Ruku v ruce s tím jde také zvláštní, klerikálně orientovaná představa, že zadarmo mají pro církev pracovat skoro všichni, zatímco pobírat peníze za těžko měřitelnou práci budou jen nemnozí. Demokratická nebo dokonce logická pravidla v tom nehledejme. O tom, kdo peníze dostane a kdo bude nebo nebude hospodařit s majetkem, rozhodneme „my“. My nemnozí.
Kněžství jako nejhůře placená profese
Nedivme se proto, že se kněží a duchovní různých církví, mezi nimiž najdeme i osobnosti evropského formátu, umisťují i v bohatých diecézích a krajích na seznamu nejhůře placených profesí až za uklízečkami. Ostatně nevěřím, že jejich plat výrazně vzroste, až budou odměňováni výlučně z církevních zdrojů. Jak by na vás působila informace, že lidé s výborným vzděláním a praxí, jejíž podstatou je přivádět lidi do života, a kteří pozitivně vstoupili do vašich osudů, jsou i v relativně bohatém prostředí Česka vlastně docela chudí?
Velký dík patří, tak jako u dobrovolnictví, všem, kdo se snaží zlepšovat finanční gramotnost obyvatelstva a jeho pohled na základní ekonomické procesy. Divili byste se, jaká finanční neznalost, která jde někdy ruku v ruce s negramotností duchovní, panuje v mé církvi. Poznal jsem celou řadu lidí bez ohledu jejich vzdělání a postavení v církevní hierarchii či v jednotlivých patrech laikátu, kteří neměli bazální ponětí o tom, kde se berou peníze. Peníze zkrátka přicházejí asi tak, jak si to představují malé děti: rodí se v kapsách rodičů. Někdy jich je víc, někdy méně, ale ten pramen jen málokdy vyschne. Bůh se postará. Ani v teologickém prostředí to není jiné. Jste-li u zdroje, nechce se vám od něj chodit příliš daleko, protože by vás tam mohl hravě vystřídat někdo jiný. Vždyť i současný krach KTF UK v Praze má dle některých zainteresovaných příčinu nikoliv v názorových rozporech, ale v malém měšci, z něhož se dosyta a tak, jak jsou po léta zvyklí, uživí jen nemnozí… Peníze jsou zkrátka i v církvi až na prvním místě.
Z financí, které jsou státní, a tedy v podstatě cizí, anebo z těch, jež přitékají formou darů, se obvykle dobře rozdává, a to tím spíš, když v sobě nemáte instinkt dobrého hospodáře, který ví, že nejhorší možnost je vydělané peníze obratem utratit. Smysl a instinkt dobrého správce znám z italského církevního prostředí, které je v místech, o nichž mluvím, kontinuálně po staletí spjaté se společností, v níž působí. Církev zde vlastní „sekulární“ společnosti, a má tedy i těm, kteří si vůči ní z mnoha spravedlivých důvodů udržují odstup, co nabídnout. Má nádherné sakrální stavby, domy různého určení, sportoviště, sociální služby, volné prostory v centru měst, které zaujímají například parky, a má třeba i rozsáhlý prostor před chrámem, kde stojí civilně navržené parkoviště, kde může zadarmo zaparkovat každý. Církev je dobrým a spolehlivým partnerem, kterého lidé rádi podpoří. Podpora dětí, mládeže, hendikepovaných a nadaných je právě tím, co na církvích dnes lidé ještě dokážou ocenit. Zcela totožný přístup dobrého hospodáře jsem osobně zažil u nedávno zesnulého Karla Schwarzenberga, jenž dokázal v časech exilu i po návratu do vlasti velkoryse podporovat jednotlivce i projekty, které by jinak měly malou šanci na rozvoj a přežití.
Jednat jako dobrý hospodář
Vysvětloval jsem nedávno jednomu člověku, který se ekonomickými otázkami církve a potenciálním hospodařením farností zabývá, kolik jsem za svůj pořád ještě krátký teologický život zažil nesmyslných investic, které dělali v diecézi, farnosti či řádu lidé ekonomicky negramotní. To, že byli formálními představiteli církevní komunity, nemělo na úspěch jejich investování žádný vliv. Krach přišel skoro pokaždé.
Tato ekonomická naivita prolnutá s amatérismem hráče rulety mi souzní s poznámkou jednoho významného českého kunsthistorika, experta na sakrální umění, že i přes gigantické rozkradení církevního majetku komunisty a všemi možnými před- i porevolučními zloději a zlodějíčky zůstává naše země na sakrální umění pořád – nepochopitelně – nadprůměrně bohatá. Lze však tohle konstatování přetavit v něco pozitivního? Existuje v prostoru katolické církve nějaké oficiální stanovisko, které by povzbudilo křesťany, aby svědomitě hospodařili s majetkem, který jejich farnost historicky získala, a to zvláště ku prospěchu těch nejpotřebnějších? Skvělou prací mnoha lidí se podařilo po revoluci dohledat majetek odcizený komunisty, který před rokem 1948 dával farnosti někdy průměrnou, jindy slušnou míru ekonomické samostatnosti. Lze na to ale vůbec nějak navázat?
Samé otázky
První ze série úvah týkajících se správy církevního majetku, bych rád zakončil několika, doufám, že nejen pro mne, důležitými otázkami: Je eticky správné, aby církev, a tedy diecéze, farnosti a kláštery, rozmnožovaly majetek? Jaká jsou kritéria takové ekonomiky? Mohou se farnosti sdružovat k větším investicím? Jsou obory hospodářství, které by církev měla minout obloukem? Je třeba pro správu majetku dobré ekonomické vzdělání a praxe, nebo stačí jen zbožnost či přímo hábit nebo kolárek? Kdo je odpovědný za možná rizika a kdo má nést podíl na případném zisku?
Je vůbec možné, aby na centrální církevní úrovni dobře spravoval majetek správce, který nemá k danému regionu či místu žádný osobní vztah? Existuje nějaká specifická oblast, která by měla být pro církev určující? Potřebuje farnost pro svoje případné podnikání dohled nadřízených institucí, nebo může fungovat autonomně? Existují pomyslné hranice rozvoje, které by podnikající farnost neměla překročit, aby negenerovala neúměrné množství zisku? Anebo má být i církevní majetek spravován formou dobrovolnictví či přímo na amatérské bázi? Lze úspěšné projekty některých mužských či ženských řeholí, které vzkřísily k životu klášter nebo si dokonce postavili nový, pokládat za vzor a výzvu, že by to mohlo jít i na úrovni běžné farností?
Když papež František hovoří o nutnosti trvalého oddělení duchovní (svátostné) moci kleriků od moci výkonné, má tím v řádu synodálního procesu také na mysli, aby se na správě hmotných církevních věcí podíleli všichni členové Božího lidu. Ze svědectví řady mých katolických přátel plyne však i v roce 2023 smutné zjištění, že i přes existenci různých farních a vikariátních ekonomických rad se laici podílejí na skutečné správě a rozvoji své farnosti jen občas. Existuje naštěstí několik zajímavých precedentních případů, kdy se laikům podařilo rozjet a zúročit finanční investice, vedoucí krátké době vedly k relativně slušnému farnímu zisku, který však neskončil v nekonečně hluboké kase centrálních institucí, ale jenž se transformoval například do nákupu bytů, v nichž mohli začít žít potřební lidé, ženy opuštěné manželem, vdovci se špatným ekonomickým profilem nebo lidé na útěku před válkou.
„Láska k penězům je totiž kořenem všeho zla; v honbě za nimi někteří zbloudili z cesty víry a sami si způsobili nesčetná muka.“ čteme v Prvním listu Timoteovi 6:10. Přesvědčili jsme se mnohokrát, že se tento biblický výrok týká křesťanů i nekřesťanů. Bible je doslova posetá Hospodinovými výzvami po spravedlnosti, a to i té ekonomické. Mnoho velkých světců, které tak rádi necháváme odpočívat na stránkách životopisných knih, vystoupilo s revolučními myšlenkami, které se týkaly rovněž správy a užívání společného majetku. Co bychom v těchto vizích určitě nenašli, je hromadění majetku pro budoucnost či budování hotelů pro movitou klientelu ze zahraničí.
Těžko si dovedeme představit Ježíše nebo jeho učedníky, jak v Jeruzalémě dávají dohromady síť svých věrných, kupují domy, pole, sady, nebo přímo investují, aby mohla být první léta rodící se církve alespoň v něčem zabezpečená. Tisíckrát jsme četli u svatého Pavla, ať se ten, kdo zvěstuje evangelium, nedává nikým živit, ale pracuje, jak umí, a evangelizuje takříkajíc po pracovní době. Jenže církev, která si učinila v tomto světě velmi brzy svůj domov, se začala starat o to, co každý domov, v němž žijí skuteční živí lidé, potřebuje. Žijeme v jiných podmínkách než křesťané prvního století. Máme odpovědnost za to, co jsme (i kvůli nim a jejich „vinou“) zdědili a co může víc než jen samospádem, ale skrze poctivou a rozumnou práci lidí získávat na své hodnotě, aby to pomáhalo těm, kteří mají málo, nebo vůbec nic. Zkusíme tohle klubko začít pomalu rozmotávat?
