Stát již brzy přestane financovat církve, a dojde tak k jejich faktické finanční samostatnosti. S tím však bude potřeba přehodnotit přístup věřících, protože v mnoha farnostech nebudou „košíčkové“ sbírky dostačující.
Církve se dotknou faktické nezávislosti už v roce 2030, tehdy stát úplně přestane přispívat na platy duchovních. Náhrady za majetek, který se nevrátil církvím v restitucích, budou dotékat ještě do roku 2043. Některé kauzy ohledně navracení majetku se sice zasekly, jiné se staly tématem mediálního zájmu, ale ve většině se vrácení majetku do původních rukou podařilo. Kdysi jsem prvnímu návrhu pro vyrovnání státu s církvemi dělal komunikační strategii, takže si dodnes myslím, že to bylo správně. Ten druhý návrh prošel a prezident jej tehdy na konci listopadu před jedenácti lety nevetoval.
Stále však potkávám lidi, kteří mají pocit, že by nás měl stát platit dále. Neznám ale jediného poslance, který by si myslel totéž. A jiní mi naprosto rozhořčeně říkají, že jsme měli všechno odmítnout a vše si hned financovat sami. Nikdo z nich mi ale nepředložil žádnou kalkulaci a neznám seznam nástrojů, jak rozpočty církví naplnit a zaplatit vše bez přechodného období. Natož nějaký rozvojový plán.
Jistěže můžeme vést diskusi, zda se dařilo nakládat s penězi rozumně. I ta největší církev měla několik směrů, jak je použít. Jeden správce majetku říkal, že je lépe investovat do budov a třeba i finančních produktů. Jiný zase tvrdil, že je třeba nainvestovat do lidí. Kdo měl pravdu, to ukáže až budoucnost. Když se hodnotilo hospodaření za rok 2022, tak římskokatolická církev vykázala jednoznačně kladné výsledky svého hospodaření. Zisk byl ve výši jedné miliardy. Otázkou prostého věřícího: „A kolik se dostane k našemu panu faráři?“ je však řečeno mnohé. Odpovědět nemohu. Nevidím do hospodaření jiných.
Vidím do hospodaření sboru Církve bratrské v Litomyšli. A uvědomuji si, že v době, kdy se rozmnožily možnosti k darům a všechny možné jistě záslužné aktivity, si ochotní aktivisté umí říci o pravidelné malé dary a mají úspěch, církev ale obecně neumí motivovat k pravidelnému darování příspěvků. Nejčastěji se dávají příspěvky za celý rok, a to ve chvíli, kdy se dělá vyrovnání. Některá společenství učí pravidelnému dávání desetiny čistého příjmu, což se bere jako biblické hledisko. Fakticky se i ve Staré smlouvě darovala více než desetina výnosu a dávání patřilo přímo k mentalitě Božích lidí. Tak to chápala i generace, kterou jsme už většinou vyprovodili na hřbitovy. A k téhle mentalitě pravidelného a láskyplného dávání se potřebujeme vrátit.
Košíčky nás nezachrání
Byť to vypadá, že v následujících letech všechno finančně zvládneme, je dobře vysvětlit, že v narůstajícím množství dobrých příležitostí pro finanční podporu je dobré podporovat i svůj kostel. A to košíčky, které se o nedělích neodbytně posílají v lavicích, jistě nezachrání. Jak optimalizovat naše hospodaření? Střízlivě vynakládat a dobře získávat prostředky.
Kostel má možnost být nějakou formou důležitým místem v rámci obce a města. Prokáže-li svou potřebnost a v případech novějších staveb i vhodnost pro část komunitního života, bude důvod jej podpořit. Dveře buď budou otevřené a vstřícné příchozím, což nemusí být nutně tak, že bude stále odemčeno, ale vyjadřuje to skutečnost, jak se duchovní personál všech úrovní bude chovat k lidem, kteří se ozvou a požádají o nějakou službu anebo alespoň vstřícnost. A i tím si kostel řekne o podporu z obecního rozpočtu. V čase všeobecného šetření ji ztratí ve chvíli, když bude žít sám pro sebe. Za dosavadní spolupráci v Litomyšli a zájem i podporu města nepřestanu děkovat.
Čas letí a ještě několik let zbývá, nicméně k optimalizaci nákladů patří i schopnost využít plošných podpor pro veřejné budovy. Stát nabízí grantové systémy a v omezené míře je bude nabízet i po ukončení evropských programů. Optimalizací by ovšem nebylo přiškrcení peněz pro lidi, kteří pro církev pracují. Mají být dobře zaplaceni, jako jsou odměňováni svými zaměstnavateli ti, kterým slouží, což si uvědomuji těsně před důchodem, protože jsem pro svoje společenství extrémně drahý. V tabulkách jsem nejvýš a dále bych už jen parazitoval. Co kdyby namísto mě byli dva, kteří se zčásti budou schopni financovat nějakou odbornou prací a zčásti budou placeni církví? Anebo ještě jinak… Tady se ukazuje, jak je úsporné řešení držet celibát. I dnes se celibátníci dofinancovávají učením, právní praxí, terapií či v ojedinělých případech i showbyznysem a jinými způsoby. Jsou-li naopak pod farní střechou i děti, pak jsou to výdaje, které se nedají přecházet. Občas jsme slýchali v minulosti: „O ptáčky své Pán se stará!“ a bylo tím myšleno, že se se to nějak s těmi vícenáklady zařídí. Tak to ale být nemá. Farář s rodinou má mít svou důstojnost.
Jistě si budoucnost říká také o schopnost fundraisingu, to je získávání prostředků těch, kteří nám už nebudou dávat plošnou podporu přes stát, ale přesto si uvědomují, že tu církev má být. Dají rádi, ale osobně, aby z toho dávání mohli mít radost. Adresné dávání je průhlednější než bezejmenný rozpočet státu. A veřejná kontrola si hned může přečíst, zda chtěl někdo církev či kostel použít pro svoje zájmy. A tak je na čase si takového hledače zdrojů najít a vycvičit. To není a nebude církevní žebrák! To je nová kapitola komunikace církví s veřejností, což znamená také dát o sobě dobře vědět a umět vysvětlit přínos a důvěryhodně představovat výsledky práce celé církve či jednotlivého kostela. Samozřejmě občas pěkně poděkovat a dar odmítnout, pokud by s ním byly spojeny nesplnitelné podmínky. Církev má také svou hrdost!
Žijeme na světě. Musíme umět dávat, však jsme všechno dostali darem a je nutné se naučit také přijímat.
