Psala jsem přání kamarádce ke čtyřicátým narozeninám, a protože jsem to nechtěla jen tak odbýt nějakým tím zdravíčkem a štěstíčkem, seděla jsem nad rozevřeným přáním a docela dlouho přemýšlela. Co se tak dá popřát člověku ke čtyřicátinám? Oslavenec ještě samozřejmě není starý, ale taky už to není žádné mládě na startu. Když se to tak vezme, je vlastně ideálně v polovině života.
Jestliže náš život obsahuje v průměru čtyři tisíce týdnů, jak ve své knížce uvádí Oliver Burkeman, tak ve čtyřiceti máme těch týdnů za sebou dva tisíce osmdesát. To je dobrá zpráva, protože nám toho ještě tolik zbývá. Je to ovšem také zneklidňující zpráva – nikdo z nás ty čtyři tisíce týdnů nemá zaručené.
Nikdy nebudeme mít na všechno dost času. Vždycky se budeme muset rozhodovat, co nám stojí za to a co ne, co bychom měli a co bychom chtěli. Vždycky na sobě budeme cítit tlak věcí, které křičí nejhlasitěji, ale nejsou zdaleka tak podstatné jako ty tišší, ovšem životně důležité. Často musíme volit mezi cestou úzkou a širokou – a někdy se mohou ty dvě sobě navzájem velice podobat. Však víte.
Sluší se vůbec připomínat, že ve čtyřiceti je člověk v půlce své cesty, v polovině svého života? Není to kruté a nelítostné? Smí člověk něco tak necitlivého vůbec napsat?
Přece uvědomit si, že mám za sebou v nejlepším případě polovinu života, by nemělo znamenat pobídku ke spěchu a větší intenzitě při zvládání seznamů úkolů. Spíš naopak. Teď, právě teď je zapotřebí se na své cestě zastavit a uvážit to. Co skutečně musím a co skutečně chci. Které koníčky z těch, co si dovolím, znamenají skutečný odpočinek a které jsou jen další stresující seznamy úkolů. Není právě teď, v teoretické polovině života, příležitost přiznat si porážku a některé věci prostě vzdát – a zároveň uznat, že to není žádná ostuda? Není ve čtyřiceti snad konečně čas na to někdy nedělat vůbec nic a netrápit se kvůli tomu?
V tomto věku už člověk nutně potřebuje počítat se svou konečností. Většinou už také dost dobře ví, kým je a k čemu je disponován. Taky už vidí, jak se svým obdarováním naložil. Měl by si uvědomit, kolik skutečně je nutné pracovat, aby to mělo smysl, a kolik je prokrastinací. Myslím, že k nejdůležitějším zjištěním by mělo patřit to, že odkládat činnosti a lidi, které opravdu milujeme, na pak – až budeme mít hotovo to otravné, nudné, pracovní – je největší lež pod sluncem. Takový čas nenastane nikdy.
Uvědomila jsem si najednou, že nepřemýšlím o kamarádce a přání, které se pro ni k jejím narozeninám pokouším formulovat, ale že dumám o svém vlastním životě a jeho prioritách. Čtyřicet mi už dávno bylo, ale možná proto mi připadalo tím naléhavější pokládat si otázky po smyslu, hodnotách a prioritách svého života.
Koukala jsem do koruny lípy před oknem a najednou mi přišlo jako strašně důležité kamarádce napsat, aby vždycky hledala podél své životní cesty, ať je jakákoli, nějaké studny. Je to divné napsat ke čtyřicetinám: Jsi v půlce, hledej studny! Ale doufám, že ona tomu bude rozumět.
