Představte si, že svým dětem vyrobíte skvělý dárek. Kromě hrdosti cítíte i radost z dobře vykonané práce. Ani jedno z toho však není tím pravým důvodem, proč jste strávili v dílně tolik času.
Když jste se po desáté klepli do prstu – nebo, v případě žen, píchli (halloweenský kostým, baletní sukýnka, převlek na maškarní…) – nejspíš jste na pomoc volali všechny svaté.
Možná jste pozvedli oči k nebi a slibovali Bohu nemožné – nebo naopak kleli jak pohani – jen abyste to všechno dotáhli do konce a mohli si užít pohled na rozzářené dětské oči, usměvavé tvářičky, přijmout tisíce děkovných pusinek a pak padnout na podlahu, sevřeni v těsném objetí. „Díky, mami! Díky, tati! Tímhle se pochlubím ve škole, na kroužku! Hned si to obleču ven! Hned si s tím jdu hrát…“
A pak, tiše a nenápadně, jste je pozorovali za dveřmi – jak se dcera promenáduje před zrcadlem v novém kostýmu, který jí skvěle padne. Nebo jak syn sedí na koberci jako přibitý a nemůže se nabažit vámi vyrobeného vláčku. Možná jste si přitom řekli, že tohle je pohled pro Boha. A že to všechno úsilí stálo za to.
Když už jsme u toho… má Pán Bůh vlastně na co koukat? Na co by se podle vás rád podíval?
Tuhle otázku jsem si položila loni v létě na břehu řeky. Hlídání syna bylo zajištěno, měla jsem před sebou dost času na přemýšlení o vyšších věcech. A vtom to přišlo. Všude ticho, jen kousek ode mě tábořili dva rybáři. Chvíli jsem je pozorovala – chytali ryby, uklízeli stan, vařili si oběd. Úplně normální scéna.
Zašla jsem za nimi a zeptala se, jestli jim bude vadit, když se půjdu opalovat bez plavek. Starší z nich, zřejmě otec toho mladšího, se srdečně zasmál a odpověděl:
„Ale slečno, samozřejmě že to nevadí! Nás se bát nemusíte, nejsme žádní úchylové.“
A tak jsem si začala užívat řeku celým tělem. Všude kolem klid, lehký vítr si pohrával s větvemi stromů, slunce tiše hřálo. Rozpustila jsem si těžký drdol a nechala dlouhé vlasy plavat na hladině. Potom jsem začala kopat nohama, plácat sebou, jako malé dítě. Otočila jsem hlavu vzhůru a říkala si:
„Koukej, co ještě umím!“
Neviditelný pozorovatel byl svědkem mých improvizovaných vodních kreací á la akvabela, několikanásobného přeplavání řeky – a nakonec i rozhovoru s německým profesorem, který kolem mě právě plaval do Hamburku.
Ano, skutečně.
Pan profesor, se svou doprovodnou lodí, se snažil upozornit na problém znečištění vody mikroplasty. Zeptal se mě, jestli nechci plavat s ním. S díky jsem odmítla a vymluvila se na kolo, které jsem nechala na břehu (o plavkách nemluvě). Profesora jsem v jeho úsilí podpořila alespoň slovně a popřála mu šťastnou plavbu.
Když zmizel v ohybu řeky, vrátila jsem se na své místo, trochu se přioblékla a šla na kus řeči za sousedy rybáři. Dostala jsem od nich čerstvě vychlazenou vodu na pití a pak se vrátila zpátky na deku.
Říkala jsem si, jaká je to svoboda. V kolika zemích světa bych si něco takového mohla dovolit? Jen tak se koupat v řece, ve které sice plave určité množství mikroplastů, ale nemusím se bát vyrážky ani zažívacích problémů. Čí je vlastně tenhle pozemek? Zatím nás nikdo nepřišel zastřelit, takže asi všech.
Nemusím se bát, že si ode mě rybáři beztrestně vezmou, co budou chtít – jen proto, že jsou muži, pijí pivo a vidí mě tak, jak mě Bůh stvořil.
Zamávala jsem směrem k nebi. „Díky! Je to tady krásné. Ta voda, ty stromy kolem, ten klid! A tohle všechno mám dneska na hraní.“
Líbila se mi představa, že někde nahoře sedí Pán Bůh se svým synem Ježíšem, stejně jako vedle mě seděli ti dva rybáři. Mají v ruce něco dobrého k pití a říkají si:
„Hele, stálo to za to! Podívej, ty bláho, jakou z toho má radost! To je pohled, co?“
Možná jen taková malá technická… Příště bych z toho vynechala klíšťata. Hlavně ta, co přenášejí boreliózu. No, ale všude je něco. A i tohle se určitě časem vychytá.
