Člověk není Bůh, aby mohl říci, jestli byl ve svém životě povolán k malým, či velkým úkolům. Zdánlivě malé bezvýznamné lidi z okraje společnosti, s nimiž se Ježíš setkával a kteří ho provázeli, si Bůh vybral k velkým úkolům, ačkoli byli svými současníky z vyšší společnosti považováni za zoufalce a blázny. I kdyby společnost nadobro zapomněla na ty obyčejné a bezejmenné kolem nás, Bůh nese každého člověka bez rozdílu vždycky s tou největší možnou láskou, jakou má.
Při úmrtí některé známé osobnosti, ať z Česka, nebo ze zahraničí, projede společností jako blesk určitá míra stesku a zoufání, že lidé bezejmenní a neznámí odcházejí z tohoto světa bez jakýchkoliv poct. V tom lepším případě lze cítit určitou nostalgii, v tom horším se hovoří o nespravedlnosti. Proč oni ano a my ne? Nikdo neocenil jejich život, jejich dílo, jejich oběti či statečnost. A přesto si myslím, že se věci mají úplně jinak. Proč?
Člověk není Bůh, aby mohl říci, jestli byl ve svém životě povolán k malým, či velkým úkolům. Neví, co všechno měl na trajektorii dějin spásy učinit on a jenom on. Pokud kdy četl evangelia a příběhy všech těch zdánlivě malých lidí, s nimiž se Ježíš setkával a kteří ho provázeli, vidí, že Bůh si k velkým úkolům vybral lidi z okraje společnosti, kteří byli svými současníky z vyšší společnosti považováni za zoufalce a blázny. Přesto jim byla svěřena role v Kristově vykupitelském příběhu, po níž možná podvědomě touží leckdo z nás.
Když čteme v Jakubově listu o tom, že křesťané jedné obce projevovali úctu „muži se zlatými prsteny“, který přišel do jejich shromáždění, zatímco „chudák v obnošených šatech“ se měl posadit u jejich nohou, je zřejmé, že ani oni ještě nepochopili, že skutečné bohatství člověka před Bohem spočívá úplně v něčem jiném než v jeho sociálním nebo profesním postavení.
„Což nevyvolil Bůh právě chudé v očích světa, aby byli skrze víru bohatí a dědici Království, které slíbil těm, kdo ho milují?“ To nejtěžší totiž není porozumět tomu, že i společensky superúspěšní lidé mají v Božím plánu své místo. Životně důležité je pochopit a přijmout, že hodnota lidského života před Bohem je stále stejná – ta největší, jakou si můžeme vůbec představit. Život a osud staré paní z vaší ulice, kterou potkáváte, jak se stará o drobný záhon před domem, je ve všech ohledech právě tak důležitý jako život vědce, který dokázal spočítat obvod Země na milimetry.
Bůh nepřiděluje čestná místa v nebi
O tom, kdo bude kde sedět v Božím království, zda po pravici, nebo po levici Kristově, rozhoduje podle Krista sám Otec. Chce nám tím říct, že v nebi neexistují nějaká lepší místa a lepší zacházení pro „horních deset tisíc“. Být s Bohem znamená být tím, kým jsem. Tehdy bude muset člověk odhodit všechno, prostřednictvím čeho třeba na zemi ukazoval, čím je ve srovnání s druhými lepší. Při setkání s absolutní Boží láskou nebude možné vstoupit do království Božího s jakoukoliv maskou.
Není snadné si v prostředí, kde je skoro vše měřeno penězi, výkonem a růstem, uchovat víru, že i bezejmenný člověk povolaný Bohem ke zdánlivě malým úkolům, má stejnou hodnotu jako kdejaká celebrita. Mně samému v tom vždycky pomohla určitá teologicko-historická reflexe, kterou zažil také Antoine de Saint-Exupéry. Ve své Zemi lidí píše:
„Věřím prostě, že ti, kdo zemřeli, slouží ostatním jako záruka.“ Věřím spolu s ním, že na naše životy mají modlitby našich zemřelých bližních a přátel velký vliv. Věřím spolu s církví, že běh tohoto světa a to, že se ještě nezhroutil, ovlivňují modlitby a oběti právě všech zdánlivě bezejmenných, zbytečných, společensky oželitelných, pro někoho dokonce lúzrů. Věřím, že nezištná služba řeholnic, řeholníků a dobrovolníků má hodnotu, kterou nelze vyčíslit. Věřím, že jakékoliv dílo dělané s čistými úmysly a ke chvále Boží má smysl, který se jednou vyjeví.
Zhoubná fetišizace moci
Ježíš nám přece ukazuje, jak zhoubná je fetišizace moci a vysokého společenského postavení. Jeho život, který vrcholí na kříži, se naprosté většině lidí kolem zdá jako fatální prohra. Všechno, co kdy udělal, a vše, čím se zdál být, končí tak strašnou a potupnou formou smrti. Jenže opak je pravdou. Ve slabosti a zdánlivé prohře se vyjevil základní princip, který ještě dokázal zachránit svět od naprostého kolapsu a člověka od strašných konců – láska, skrze niž je možné se obětovat za druhého. Věřím, že spousta lidí přináší své schopnosti, ale i své bolesti a utrpení na oltář, aby tím pomohla těm, kteří už nemají sílu na nic.
I kdyby společnost nadobro zapomněla na ty bezejmenné, o kterých píšu, buďme si jisti, že Bůh nese každého člověka bez rozdílu vždycky s tou největší možnou láskou, jakou má. Je štítem, který schytává rány, které by nás patrně těžce zranily nebo přímo zabily, a nevybírá si, koho ochrání a koho ne.
Měl jsem možnost setkat se a spolupracovat s lidmi, kteří prožili desítky let v exilu a kteří si svou prací a službou zasloužili různá vyznamenání, ocenění, medaile. Nikdo se necítil víc v rozpacích z veřejných poct než právě tihle lidé. Oslavné články, recepce, ceremonie je uváděly do rozpaků a žádné velké štěstí jim nepřinesly. Největším štěstím pro ně bylo se zase vrátit do každodennosti svého života, své práce a své služby.
Kdybyste někdy cítili, že na vás svět zapomněl, ač byste si ocenění a veřejné proslovy zasloužili, připomeňte si, že ti, na jejichž modlitbách drží tento svět, prošli světem nepozorováni.
