Arcibiskup Calro Maria Viganò se na veřejnost stále častěji obracel se směsicí konspiračních témat, nesmyslů a lží, zabalených do atraktivního balení a opentlených instantním duchovnem pro každou příležitost. Postupem času se dostal za červenou linii toho, co lze tolerovat jako „jiný názor“. Také proto byl v posledních dnech obviněn ze schizmatu a předvolán před Dikasterium pro nauku víry, kde byl ke včerejšímu dni exkomunikován.
Kardinál Robert Sarah, kardinál Raymond Leo Burke a arcibiskup Carlo Maria Viganò jsou v českém krajně konzervativním prostředí citováni snad častěji než Ježíš. Agenda, kterou tito tři pánové zpracovávají, se v posledních letech týká výhradně domnělé apostaze papeže Františka a církve, která pro ně není po reformách Druhého vatikánského koncilu církví v plném slova smyslu.
Naprosto otřesné byly Burkeovy výstupy týkající se popírání pandemie covidu-19, blouznění o Great Resetu a mnoha konspiračních nesmyslech, jimiž je toto extrémní katolické prostředí doslova napěchované. Sám Burke, jenž skoro umřel na covid-19, který s vervou popíral, měl velké štěstí, že se mu jako občanu prvního řádu dostalo skvělé lékařské péče a času na rekonvalescenci.
Viganò, naposledy apoštolský nuncius ve Spojených státech, se spolu s výše jmenovanými a nepřeberným množstvím dalších církevních kritiků a renegátů, dostal postupem času za červenou linii toho, co lze z pozice papeže Františka a Dikasteria pro nauku víry tolerovat jako „jiný názor“, jak to v pořadu Vatican News komentoval novinář Andrea Tornielli. Také proto byl v posledních dnech Viganò formálně obviněn ze schizmatu a předvolán na již zmíněné dikasterium. Tam měl mít prostor, aby v limitech kanonického práva vysvětlil, jaký je jeho vztah k učitelskému úřadu církve, k papeži Františkovi a k církvi, která se nejpozději Druhým vatikánským koncilem vydala úplně jiným směrem, než by si Viganò, Sarah a Burke přáli. A nejen oni. Jak celá kauza dopadne, nelze předjímat. Co však předjímat lze, je fakt, že protipapežská koalice exponovaných kleriků a laiků bude stále hlasitější a aktivnější v prosazování své proticírkevní politiky.
Štěstí zkoušeli i v Česku
Není bez zajímavosti, že Sarah a Burke navštívili jih České republiky, aby v misijních oblastech s razantním úbytkem římskokatolických věřících povzbudili bratry a sestry k duchovnímu životu podle svých osobních měřítek a kritérií. Rozpory ultra-konzervativních katolíků s učením církve obvykle nejsou – a na tom trvám – orientovány teologicky či filosoficky. Ve většině případů, jak je vidět i na tom, s čím se na veřejnost obracejí Viganò či Burke, jde o pestrou směsici konspiračních témat, nesmyslů a lží, zabalených do atraktivního balení a opentlených instantním duchovnem pro každou příležitost.
Obžaloba arcibiskupa Vigana ze schizmatu je vážná věc, která se ovšem netýká jednoho jediného člověka. Viganovy názory na církev dneška, která vyrostla z obrovského myšlenkového a duchovního bohatství mnoha zbožných mužů a žen, mezi nimiž najdeme celou řadu mučedníků 20. století, jsou atraktivní pro mnoho lidí, kteří se nedokážou nebo nechtějí orientovat sice ve složitém, ale přece jen ještě svobodném prostředí.
Budete-li se totiž zajímat o některé z velkých teologických, filosofických nebo spirituálních témat, která zpracovávaly a na svém životě dosvědčovaly velké osobnosti církve 20. století, zjistíte, že všechny ty různé viganovské útoky proti církvi jsou vlastně útoky proti církvi 20. a 21. století. Spojuje je odpor k dnešnímu demokratickému uspořádání světa, odpor k pokroku v oblasti narovnávání lidských práv pro všechny, odpor k budování prostředí, v němž by se dobře žilo církvi i těm, kteří s ní zatím nechtějí mít nic společného. Odpor k mimokřesťanským náboženstvím. Odpor k aktivnější účasti žen na životě církve i společnosti a zuřivý nesouhlas s tím, co církev koncilu připravila pro věčnou budoucnost církve, Kristovy nevěsty, a tedy konec doby dvojkolejného křesťanství – duchovních profesionálů a laických amatérů.
Viganò nastavuje zrcadlo českému katolicismu
Zprávy jako ta o Viganovi se u nás dlouho neohřejí. Nastavují totiž zrcadlo českému katolicismu, který se v postavách některých exponovaných kleriků a zaměstnaneckých teologů vydal touž cestou jako bratr Viganò. Žít v prostředí každodenního odporu a zápasu s vlastní církví je schizofrenní a bolavá věc. Je těžké vést v českém katolickém prostředí polemiku s těmito zastánci předkoncilních pořádků, kterých stále přibývá.
V odporu proti církvi dneška, jak jsem řekl, nenajdeme teologické či filozofické myšlenky a postoje. Odpor a nenávist totiž nemívají myšlenkový a spirituální fundament. Jsou pudové a vyrůstají z osobních traumat a neuskutečněných snů, přání a vizí. S těmito věcmi však nemůže nic dělat ani papež ani lidé jeho okruhu. Vyřešit a v sobě smířit je musí každý jeden člověk sám. Míra nevraživosti v běžné, třeba tvrdé teologické rozpravě, bývá malá, spíš žádná. Obvykle vítězí logické argumenty a ochota najít společnou řeč. Oproti tomu nevraživost pramenící z nepochopení vlastních pudových postojů je přímo úměrná tomu, v jak hluboké vnitřní krizi člověk vězí.
Lze z toho vyzískat něco pozitivního? Jistě! Přinejmenším vděčnost, že můžeme žít své životy ve smysluplném a občerstvujícím církevním prostředí, které není torpédováno konspiracemi a tématy, která má církev vyřešeny již stovky let. Nalézt takové společenství bude pravděpodobně, jak těsně před koncem svého života připomínal protestantský teolog a mučedník Dietrich Bonhoeffer, čím dál těžší. Nikdy ale neustávejme s hledáním a dávejme do hry všechno, co můžeme. Budování církve jako místa bezpečí a domova za to stojí.
