Psychologické rámování biblických příběhů může odkrývat netušené bohatství náboženského poselství Bible, může také napomáhat k pochopení nejsložitějších záhad křesťanské teologie. Například Trojice. Vypadá to jako naprostá hloupost, nesmysl, který se v teologické řeči označí za „tajemství“, přitom ve skutečnosti …
Trojiční učení představuje nejúžasnější poklad, který nabízí světu myšlenková tradice křesťanství. Jde o obraz, který stojí u kořenů veškeré západní filozofie a současné psychologie. Přitom samotné pojetí tohoto obrazu není nijak obtížné pochopit, pokud postoupíme od jazyka fyziky a přírodovědy k jazyku psychologie. Protože koneckonců celá trojiční věrouka byla ve starověku formulována psychologizujícím jazykem.
Co vlastně říká křesťanství o Bohu? Že Bůh je duch, tedy má blíže k vědomí než ke hmotě. Je jen jeden, žádný jiný Bůh není. Současně se ale říká, že Bůh je duch, který nemá pouhé jedno Já, ale tři Já. Zkrátka v nekonečném oceánu Boží psychiky existují souběžně tři Já, tři osobnosti, tři centra subjektivity, což je opravdu zvláštní, ale koneckonců je to Bůh. Každé z těchto tří Já je „jástvím“, či subjektivitou, jediného absolutního Boha. Boží Já označované jako „Slovo“ se vtělilo do našeho světa a stalo se současně i jástvím (centrem subjektivity) Ježíše Krista, který žil jako člověk zde na zemi před dvěma tisíci lety.
Čtenáři, který není navyklý na psychologický diskurz, to může připadat až hloupě složité a plné mlhavosti. Největší problém pro něj jistě představuje otázka, co se tou subjektivitou či slovem „Já“ myslí. Trochu zjednodušeně řečeno: Já je psychická instance, která specifikuje, že moje prožitky, moje vzpomínky i moje myšlenky, jsou prostě „moje“. Je to to, co zůstává, když si uzávorkujeme veškeré obsahy své mysli. Je to to, na co odkazujeme ve své psychice, když říkáme „Já mám radost“, „Já si vzpomínám“, „Já si myslím …“.
Je zde samozřejmě velký rozdíl: Má-li člověk v hlavě nějakou myšlenku či prožitek, existuje pouze jedno Já, které o této myšlence či prožitku říká „moje“. Moje prožívání není tvoje prožívání, a co se děje v mé psychice, není v tvé psychice. U Boha, jehož duch představuje nekonečný oceán Božího vědomí, ale existují tři Já, která souběžně o všem, co je v Bohu, říkají „moje“. A tahle tři Já, tři centra subjektivity v jednom nekonečném Bohu jsou to, co staří církevní otcové označovali slovem Osoba. Když si povídali o Boží trojjedinosti a říkali, že Bůh má tři Osoby, mysleli tím jeho tři oddělená jáství.
Aby bylo jasno, toto pojetí Boha není žádná psychologická „modernita“. Již svatý Augustin upozorňoval, že člověk byl stvořen k Božímu obrazu, a protože Bůh je duch, je jeho základním obrazem psychika člověka. Stejně jako když člověk něco ví a prožívá, stejně tak (byť pouze analogicky) i Bůh něco ví a prožívá. Jenže na rozdíl od člověka je jeho poznání dokonalé a nekonečné a zahrnuje naprosto vše. Tedy i Boha samotného, se vším jeho poznáním a prožíváním, s jeho božstvím i s jeho Já.
Podobné je to i s Boží láskou. Také v ní se Bůh dává dokonale a úplně absolutně se vším, co má. Tedy i zde se svým božstvím a svým jástvím. V oblasti Boží emocionality se tak vynořuje nová Boží osoba, nové božské Já, třetí osoba Boha – Duch svatý. U člověka prostě platí: jedna psychika = jedno Já. U Boha ale jedna psychika = tři Já. To je trojiční obraz Boha. Tři rovná se jedna, i když každé z těch tří je odlišné od zbylých dvou. Úplně pochopitelně a zcela logicky. Ještě to není jasné?
Je pravda, že když o tom hovoříme v našich skupinách, tomuto vysvětlení stejně málokdo rozumí. Ale je také pravda, že výklad v psychologickém diskurzu vyvolává u většiny účastníků naprosté ohromení. A často i … nadšení.
Redakčně upraveno
Zdroj: Blog Prokopa Remeše
