Když jsem byl mladý věřící, učili nás v kostele tzv. římskou cestu, sestávající z řady veršů z listu Římanům, jejichž dodržování vede ke spáse. Prvním krokem je uznání, že jsme všichni hříšníci. Římanům 3,23: „Všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva.“
Druhým krokem je přijetí skutečnosti, že si jako hříšníci zasloužíme smrt. Římanům 6,23: „Odměnou hříchu je totiž smrt, ale Božím darem je věčný život v Kristu Ježíši, našem Pánu.“
Nyní už nevěřím, že je to správný výklad tohoto verše. Představa, která mi byla v dětství předkládána, byla, že pokud nepřijmeme Ježíše jako Pána, Bůh bude požadovat naši smrt jako odplatu. Z toho jasně vyplývá, že Ježíš nás nepřišel zachránit před hříchem a smrtí, ale před svým rozhněvaným otcem.
Když se na verš podíváme pozorněji, zdá se, že odplatitelem (který žádá naši smrt) je hřích, a nikoli Bůh. Mluvíme přece o „odměně za hřích“. Text staví do kontrastu požadavky mstitele (hřích) a ‚Boží dar‘ – hřích zabíjí, ale Bůh dává zadarmo. Tyto dvě energie nemohou být v ostřejším kontrastu.
Co je hřích?
Abychom tomu porozuměli, musíme nejprve pochopit, co je hřích. Jak bylo řečeno v předchozím článku, kořenem hříchu je odsouzení. Popravdě se domnívám, že prvotním hříchem byl odsudek, který začínal sebe-odsouzením a následoval souzením druhých a Boha. Z tohoto kořene vyrůstají všechny škodlivé činy a postoje, které chápeme jako hříšné. Pevně věřím, že hřích je vše, co škodí nám samým nebo druhým lidem, a proto si náš milující Bůh přeje, abychom se od hříchu osvobodili.
Bůh není soudce, aby sepisoval dlouhé seznamy zakázaných činností a podle nich lidi trestal. Není ani přecitlivělý, aby byl šokován tím, jak se události na planetě Zemi vyvíjejí. Není sněhovou vločkou, kterou by jeho výtvor snadno pohoršil. Hřích Boha nedrží v šachu, ale Pán se k nám nemůže přiblížit, dokud se od hříchu neosvobodíme. Bůh není ani vesmírným tatíkem – konzervativcem, který nedůvěřuje „liberálům“ a s uslzenýma očima touží po „starých dobrých časech“. Představy o hříchu, s nimiž jsem se setkal v různých projevech církve, jsou žalostně povrchní a většinou se omezují na jakýsi seznam zakázaných činností.
Osobně se domnívám, že bychom měli z rovnice vyjmout všechny představy o hříchu jako o trestu a uvažovat o něm jednoduše jako o zranění. Bůh by chtěl, abychom žili bez hříchu, protože je to lepší pro nás, pro naše blízké i pro všechny, s nimiž se setkáváme. Je tu pro nás, ne proti nám.
Verš Římanům 6,23 je lepší chápat v tomto světle. Důsledkem hříchu je smrt, ať už se jedná o smrt našich vztahů, našeho vnitřního pokoje, tělesné pohody nebo jakéhokoli jiného projevu ztráty. To jsou odplaty za hřích. Bůh nás chce ale od všech těchto škod osvobodit. Nakonec je to jednoduchá rovnice.
V 1. Korintským 15,55-58 je jasně řečeno, s kým Ježíš na kříži bojoval a koho porazil – dva velké nepřátele lidstva: hřích a smrt.
„‘Kde je teď, smrti, to tvé vítězství? Kde je teď, peklo, ta tvá zbraň?‘ Onou zbraní smrti je hřích a silou hříchu je Zákon. Ale díky Bohu, který nám dává vítězství v našem Pánu Ježíši Kristu!“
Ježíš nezemřel „místo tebe”
Další myšlenka, v níž jsem byl vychován, je, že Ježíš na sebe vzal trest, který si zasloužíme my. Doslova, že jsme tam měli viset my, což vůbec nedává smysl. Za prvé, ukřižování by nevymazalo náš hřích, pouze by zabilo naše tělo. „Teologie“, ve které jsem byl vychováván, tvrdí, že bychom za své hříchy stejně museli strávit věčnost v pekle.
Ježíš nebyl ukřižován místo nás. Byl ukřižován, aby přijal daň (následky) hříchu za nás všechny – škody, které by hřích sám o sobě způsobil našim tělům, duším a duchům -, ale je naprosto nesmyslné tvrdit, že si vy nebo já zasloužíme být ukřižováni. Ježíš se rozhodl přijmout výplatu za hřích a roztrhal ji, čímž pro nás zničil hřích i smrt. Apeluji na rodiče, kteří toto čtou – prosím, neříkejte svým dětem, že si zaslouží zemřít za své hříchy. Neříkejte jim, že jejich spravedlnost je před Bohem jako špinavý hadr nebo že jsou „úplně zkažené“. A proboha, neříkejte jim, že hřích vytváří bariéru mezi nimi a Bohem, dokud nebudou činit pokání. Následky se pak budou projevovat celý život.
Ježíš nezemřel, aby nás zachránil před svým rozzlobeným otcem. Zemřel, aby nás zachránil před hříchem, který by jinak vedl k naší duchovní i fyzické smrti. Spolu s odčiněním těchto dvou nepřátel nám Ježíš daroval věčný život, který odráží velkorysou a milující Boží povahu. Bůh se zabývá uzdravováním a obnovou a ničím jiným. Nikdy nepožadoval naši smrt.
To hřích platí odplatu, Bůh nám však nabízí dar života bez podmínek. Tím darem je velkorysá, všeobjímající náruč, na kterou se můžeme zcela spolehnout.
Služba smíření
Otec, Syn i Duch se věnují stejné službě – službě smíření. 2 Korintským 5,18-21.
- „To všecko je z Boha, který nás smířil sám se sebou skrze Krista a pověřil nás, abychom sloužili tomuto smíření. Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. Nepočítá lidem jejich provinění a nám uložil zvěstovat toto smíření. Jsme tedy posly Kristovými, Bůh vám domlouvá našimi ústy; na místě Kristově vás prosíme: dejte se smířit s Bohem! Toho, který nepoznal hřích, kvůli nám ztotožnil s hříchem, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti.“
Dokonce i během utrpení na kříži zprostředkovával Ježíš smíření. Když k němu zločinec na kříži natáhl ruku, Ježíš ho přijal do ráje. Když jeho život vyhasínal, vyjádřil Boží srdce v tom nejjednodušším výroku. Lukáš 23,34: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“
Boží prací a smyslem kříže není vyměřovat tresty, ale usmiřovat nás se sebou i mezi sebou navzájem.
Autor: Duncan Pile
Zdroj: Patheos
