Papež Lev vyhlásil rok 2026 rokem svatého Františka z Assisi. Od 22. února do 22. března jsou proto v Bazilice sv. Františka vystaveny jeho ostatky. Prý jde o první vystavení jeho kostry uložené ve skleněném, neprůstřelném sarkofágu. I když se vystavení děje v postní době, kdy si připomínáme, že „jsme prach a v prach se obrátíme“, vzbudilo toto vystavení nemalou míru zděšení.
Mnoho teologů napříč dějinami, kteří byli konfrontováni s extrémní podobou úcty ke svatým, konstatovali, že Pán Ježíš měl v tomto ohledu „štěstí“, když vstal z mrtvých a se svým oslaveným tělem vystoupil ke svému Otci. Prázdný hrob, v němž ženy a později i učedníci nalezli plátna, do nichž bylo Ježíšovo tělo po smrti zabaleno, je spolu se vzkříšeným Kristem jdoucím do Emaus jedním z nejsilnějších biblických obrazů.
Ježíš, zdá se, nechtěl, aby se jeho následovníci fixovali na místa a věci s ním spojené. To podstatné o Ježíši nám přece má říct naše víra, Boží slovo, působení Ducha svatého a tajemný účinek svátostí. Umíme si asi představit, jak by to vypadalo, kdybychom měli k dispozici plný Kristův hrob – jeho kostru nebo dokonce neporušené tělo. Lístky na prohlídku by se bookovaly roky dopředu. Šlo by o nejnavštěvovanější místo planety.
Asi nejsem sám, kdo si neví rady s touto touhou po zvláštním druhu duchovního spektáklu.
Myslím si, že ten, kdo rozhodl o vystavení Františkovy kostry, nepochopil, o co Františkovi šlo a co si vlastně tento papežem ustanovený rok máme připomínat. Pominu fakt, že už teď je Assisi pouťovou atrakcí, kde nemáte šanci – nejste-li tamní řeholník, trvalý host nebo rezident – jít si popovídat se svatým Františkem, aniž by vedle vás stály stovky dalších lidí s mobily v ruce, zásobující sociální sítě bez přehánění milióny selfies se světcem rozloženým na kousky. Tak jako máme hledat živého Ježíše jinde než ve hrobě a na místech, kudy možná procházel, máme hledat živý odkaz svatého Františka jinde než při pohledu na zvláštní typ kosterní stavebnice pod neprůstřelným sklem.
Nikde jinde neplatí zlaté pravidlo „less is more“ více než v duchovním životě. Zatímco mnohé legendy o světcích jsou pro svou bájivost a jazyk skoro nečitelné, vlastní spisy světců bývají překvapivě uměřené. Dbají na to, aby z podstatných věcí, jimž nikdy nechybí radost z víry, neučinily lacinou show.
Smutek a protesty mnoha známých osobností i prostých věřících jsou oprávněné. Odmítají totiž, aby se s Františkem z Assisi zacházelo jako s věcí, a připomínají, že pod všemi těmi relikviáři byl především člověkem. Přichází doba, kdy už nebude možné přijít do Assisi, abychom tam spolu s Františkem nalezli klid a ticho. Tam, kde se bratři domnívají, že anatomická výstava dokáže přitáhnout ke světcovu životu a dílu lidi, kteří ho ještě neznají, končí veškerá legrace. František totiž žije všude tam, kde lidé uprostřed světa, který není zrovna jednoduchým místem k žití, naplňují jeho duchovní vizi a ztělesňují to, čím skutečně byl.
