Důvěra patří k samé podstatě křesťanské víry i života církve, přesto ji její dějiny formovaly spíše v duchu hierarchie a poslušnosti než vzájemnosti. Dlouhé staletí převažovala kultura podezření, kontroly a strachu před lidskou svobodou. Právě tuto zátěž dnešní církev nese – a bez obnovení evangelijní důvěry ji nedokáže překročit.
Důvěra jako podstatná hodnota křesťanské víry
Ačkoli křesťanství řadí mezi hlavní ctnosti trojici láska, víra a naděje, samotná důvěra jako životní postoj obecně k nim má nepochybně blízko. Pojetí Starého zákona ovšem nejprve spíše opakovaně zdůrazňuje absolutní, bezvýhradnou abrahámovskou oddanost Bohu, důvěra se jeví jako příliš lidský a nedostatečný pojem, naopak se varuje před přílišným spoléháním se (důvěrou) v člověka – nejen ve svého bližního, ale také ve své vlastní síly.
Oproti Starému zákonu není novým evangelijním ideálem ve vztahu vůči Bohu již oproštěná absolutní oddanost, ale víra a důvěra jako projev svobodného a skutečného vztahu s Bohem, jehož vzorem byl právě Ježíš. Z těchto charakteristik se pak odvíjelo vytváření společenství založeného na vzájemné důvěře – všichni lidé byli chápáni jako součást jedné rodiny, křesťané společně tvoří Kristovo mystické tělo. Vztah k Bohu má být důvěrný. V Knize zjevení opakovaná prosba „Přijď Pane Ježíši“ je obdobou „Přijď království tvé“ v Otčenáši a vyjadřuje zásadní důvěru, že Ježíšův druhý příchod na konci věků nepřinese zhoubu, nýbrž záchranu a naplnění příslibů spásy. Tato důvěra přitom vychází z Ježíšova konání během jeho prvního příchodu.
Důvěra jako základní nastavení křesťana a církve
V křesťanství jde o budování a posilování jakési existenciální pradůvěry, o důvěru ve smysl lidského bytí přesahujícího do věčnosti, o důvěru v lidské jednání, které má svou váhu, význam, reálný dopad. Jde mu o víru a důvěru, že stojí za to usilovat o pravdu a dobro navzdory neúspěchům, protivenství a pocitům časnosti, nicotnosti a marnosti. Takto chápaná víra a důvěra v Boha se vtěluje také do důvěry v mezilidských vztazích, jejichž školou a vzorem má být právě křesťanské společenství.
Přes očekávatelné mezilidské obtíže, jejichž popisy nalézáme už v novozákonních textech (Skutky 5,1-13), usilovaly raně křesťanské obce o takto založené vztahy, programově se tak, v kontrastu k jiným dobovým sociálním strukturám, definovaly. Vznikla tradice budování společenství založeného na sdílené víře a vzájemné důvěře navzdory etnickým, jazykovým a rasovým znakům, původní náboženské příslušnosti či třídním a sociálním, pohlavním a genderovým rozdílům. Stavěly se mosty důvěry tam, kde původně stály bariéry nedůvěry, různé hierarchie a dělicí hranice.
Součástí křesťanské víry je důvěra ve svobodu člověka a v rozvoj jeho kapacity k lidskosti, která zakládá mezilidskou důvěru. Snaha o rozvoj lidství je něco podstatného, čím se vyznačují všechny velké autentické náboženské tradice. V křesťanství se to přímo definuje jako zakoušení Boží lásky, jako situace, kdy člověk miluje Boha celým srdcem, zažívá Boží blízkost a miluje své bližní jako sama sebe, má k nim důvěru a prožívá to samé od nich.
Sociologické výzkumy potvrzují, že život ve společnosti, kde si lidé důvěřují, je kvalitnější, lidštější a křesťanštější. Právě křesťané by měli být těmi, kdo vnášejí důvěru a pokoj do svého okolí, už proto, že náboženská víra v nich má potenciál posilovat onu existenciální pradůvěru a také že mohou čerpat sílu k důvěře i z jiných zdrojů než čistě lidských. Je pohoršlivé, když se zrovna deklarovaní křesťané chovají ve veřejném prostoru spíše jako hadi, ale málokdy jako holubice.
Až příliš často se zvláště v postkomunistické Evropě místní katolické církve chovají s hysterickým předpodezřením a apriorní nedůvěrou vůči některým společenským hnutím a ambicím, které by při lepším rozlišování mohly být naopak jejich přirozenými spojenci, bohužel to samé obecně platí dovnitř církve k různým kněžským a laickým iniciativám, jež vybočují ze zavedených schémat. O potřebě obnovení evangelijního postoje důvěry v církvi mluvil papež František například při generální audienci 15. února 2023
Kde se stala chyba?
Křesťané nežijí ve vzduchoprázdnu a své představy o Bohu a vztahu k němu, stejně jako od nich odvozené poměry a vztahy v církvi, modelují a chápou nejen podle Bible, ale také podle prožívaných vztahů ve společnosti. Proto se vztahy v církvi utvářejí do značné míry podle starověkých a pak dlouho podle středověkých striktně hierarchizovaných vzorců nadřízenosti a podřízenosti, kde hlavní role hrají pojmy autorita, moc, oddanost, poslušnost, vše osobně chápané. Zvláštně to zesílí poté, co se z křesťanství stane mocné, vlivné, státní náboženství, kdy se církev vnímá a prožívá stále více jako instituce a organizace než jako společenství.
Světská i duchovní autorita proudí shůry, je Bohem darována konkrétním legitimním vládcům. Důvěra zde nemá místo, nelze se na ni spolehnout, resp. je výhradně jednosměrná – nacházíme to nejen ve formaci řeholníků, ale i v očekávaném chování farníků. Podřízený se má plně spolehnout na své představené, důvěřovat jejich úsudku, a dokonce potlačit jakékoli, i oprávněné, pochybnosti jakožto cvičení ve spasitelné poslušnosti. Má respektovat jejich rozhodnutí a vedení jako nástroj Boží vůle, zatímco z druhé strany se naopak očekává kontrola a prověřování, zda jsou pokyny plněny skutečně důsledně a s přesvědčením. Jinak dochází k trestu, dokonce až k vyhnání mimo církev (ex-communicatio). Kde ovšem schází důvěra jako podstatný element církevního života, nastupuje nutně donucení coby defektní projevování, prožívání či působení víry.
Vedlo to ke zdůrazňování kategorií autority a duchovní moci a posilovalo to myšlení v pojmech, jako jsou zákon a podřízenost. Nejen v mnišských komunitách starověkého křesťanství, ale také jako důsledek rozličných a skoro neustávajících doktrinálních a disciplinárních sporů mezi rozhádanými místními církvemi se kladl spíše důraz na poslušnost coby základní ctnost, která nahrazovala mezilidskou důvěru. V rámci silného průniku dualistického myšlení, typického pro pozdní antiku, s jeho velmi pesimistickou antropologií se rozvíjela kultura apriorně pěstované nedůvěry k možnostem lidské svobody a přirozenosti, k sobě samým, natož k druhým – s výjimkou těch, kdo jsou sami nositeli autority. Tato mentalita přes všechny pokusy o její překonání přetrvávala v církvi na oficiální úrovni hluboko do 20. století.
Obtížné historické dědictví
Kultura vzájemné nedůvěry, antropologického pesimismu, před-podezírání a domýšlení k horšímu zůstaly podstatnou součástí církevní mentality novověku a moderny. Přesto můžeme v dějinách křesťanství sledovat, že důvěra v Boží vedení a důvěra v potenciál lidské přirozenosti mohou jít dohromady, posilovány navíc důvěrou v dějinné jednání a v jeho smysl. Svědectvím toho jsou příběhy počátků velkých řádů či různých církevních reforem. Neznamená to, že by se kultura vzájemné mezilidské důvěry zcela ze života církevních společenství vytratila, na mnoha úrovních a prostředích zůstává, ale spíše jako trpěný, opovážlivý, riskantní a nejistý prvek, který v co možná dokonalém fungování církevního systému úkolů, rolí a dohledu pro svoji nespolehlivost nemá co dělat. Návod, jak se s tímto paralyzujícím dědictvím naložit, pokusíme představit v pokračování tohoto článku.
Článek vychází z nově publikované knihy Křesťanství ve víru kulturních válek. Papežství, hodnoty, identita, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad.
