Anna Reimová se narodila na Ukrajině a už přes deset let žije v Česku. Vystudovala tady, provdala se. Pak do jejího života vstoupil napřed covid a potom válka v její rodné zemi. Annina staršího bratra obě události zastihly v Moskvě, kde žije, podniká a vychovává s ruskou manželkou dvě děti. Uvidí se sourozenci ještě? Annin příběh přináší aktuální díl podcastu Příběhy Bez filtru. Jak se mladé imigrantce žije na moravském maloměstě? A proč přestala jezdit do vlasti, kde má rodiče?
Anna vyrostla v domácnosti, kde se mluvilo rusky – s rodiči, i ukrajinsky – s babičkou, učitelkou ukrajinštiny. „Ona úplně strašně milovala to, co dělá, byla absolutně zapálená do své práce. Vždycky říkala, že lepší práci nemohla najít. A my jsme doma vždycky měli strašně moc knih. Já jsem vlastně strávila dětství v knihách,“ vzpomíná Anna, která jako dítě bývala často nemocná, a tak se o ni hodně starala právě babička. Rodiče, oba vysokoškolsky vzdělaní technici, trávili hodně času v práci.
Na přání rodičů vystudovala v rodném Krivém Rihu bakalářský obor Stavební inženýrství, ale pak se rozhodla dokončit své vzdělání v Česku. „Když jsem se stěhovala, neuměla jsem slovo česky,“ vzpomíná. Vybrala si obor na Mendelově univerzitě zaměřený na turismus a v cestovním ruchu krátce i pracovala. Ale nakonec zakotvila ve školství. Učí angličtinu na základní škole. Když mluví o tom, že tak vlastně jde v babiččiných stopách, láme se jí hlas. Už jí to nestihla říct.
Mladá žena v rozhovoru vzpomíná na první dny po celoplošné ruské invazi, kdy každý den plakala. „První asi týden, teď už vím, že začala válka, ale já jsem nemohla vyslovit to slovo. Protože ta myšlenka, že je válka v mém rodném městě, já jsem to nemohla připustit.“ Špatně pak reagovala na hlučné zvuky, „nedejbože ohňostroje“. Vypořádat se s obřím stresem jí pomohly i terapie. Ale jet na Ukrajinu, kde zůstali její rodiče, nemůže. „No upřímně, mám strach. Nedělá mi dobře jet do státu, v kterém je nějaký vojenský konflikt, v kterém je válka. Touha vidět rodiče je silná, ale nepřekonám to. Nezvládnu to,“ říká.
Annin příběh je o to složitější, že její bratr se po jejím odstěhování do Česka vydal za kariérou druhým směrem – nejdřív do Petrohradu a poté se svou ruskou ženou Mášou do Moskvy. Nyní tam podniká. Pár má spolu dvě děti. Válka mezi obě části rodiny vetkla takový klín, že spolu dlouho vůbec nekomunikovaly. Dnes už si přes internet volají. Hlavně prarodiče touží vidět fotografie vnoučat. Ale o politice spolu podle Anny nemluví vůbec. A to nejen kvůli bezpečnosti. „Mám bratra, který má teď vojenskou povinnost ze strany Ruska a může být předvolán, a bratrance, který má vojenskou povinnost ze strany Ukrajiny a může být předvolán. Nevím, co mám na to říct.“
Traumata z války byla třeba pro Anniny rodiče tak silná, že odložili svou mateřštinu – ruštinu. V ukrajinštině přitom při komunikaci někdy hledali ta správná slova.
Anna v rozhovoru také mluví o zkušenosti imigrantky. Sama říká, že si zvolila být vždycky, každý den člověk, který nepatří do svého okolí. A že oproti Čechům začíná vždy v minusu. „Je to tak. Prostě nikdy se ze mě nestane Češka a nikdy se nerodím tady. Je to dané, že jsem se narodila jinde.“ Vadí jí necitlivé komentáře okolí opírající se o její přízvuk, kterého, jak říká, se asi nezbaví ani v devadesáti. Cítí se nedobře na úřadech, když úředníci po spatření jejích dokladů okamžitě nasadí jiný témbr hlasu, začnou mluvit pomaleji a víc nahlas. Ale taky se stydí za Ukrajince, které někdy vidí, jak se na veřejnosti chovají nevhodně. I proto nesnáší zobecňování.
Jak Anna vychází jako imigrantka se svými žáky a rodiči? Proč ji dovede vykolejit náhodné setkání s novým sousedem u popelnic? Kdy pojede na Ukrajinu? A co jí v poslední době udělalo radost? Volně dostupnou část rozhovoru najdete ve všech podcastových aplikacích.
Autorka: Lucie Kučerová
