Patnáctého května došlo ve městě Handlová k atentátu na Roberta Fica, premiéra slovenské vlády. Vlastně jsem o tom chtěl psát už v minulé Glose, pak se ale v televizi objevila premiéra filmu Svatá a já reagoval na ni. Přece jenom se mi zdálo, že vzpomínka na film zmizí rychleji, než úlek z atentátu – i když naše paměť je čím dál kratší.
Událost z Handlové ale skutečně mnohé zaskočila, a oprávněně. Zdaleka to nebyl první evropský útok na politika v činné službě, přesto překvapil, na něco takového nejsme v našich podmínkách připravení. A je to tak dobře, nic takového do evropské kultury nepatří.
Atentátník byl na místě zadržen. Po původní domněnce, že útočil sám coby osamělý vlk, přišla na řadu i druhá varianta, totiž že se na akci podílelo více osob. Ať už ale byla pravda jakákoli, nezpochybnitelná skutečnost střelby na veřejném místě na veřejně činnou osobu představuje vykřičník. Vykřičník, který má sílu ovlivnit naše životy.
V čem? Jak? Po řadě let relativního k lidu nám znovu připomněl, že náš svět není bezpečným místem. A nikdy ani nebude, pokud nedojde k jeho zásadní proměně. Tu ovšem nezařídí lidé, na to jsou jejich schopnosti i vůle příliš slabé; přinejmenším dosavadní zkušenost to bohatě potvrzuje. Uprostřed lidské komunity se vždycky najdou jedinci hnaní vzdorem. Odpor vůči autoritě považují za svůj svatý úkol, nebo za jedinou možnost, jak prosadit spravedlnost. Někdy pro sebe, jindy i pro jiné, vesměs ale pro stejně smýšlející. Pokud je někdo jiný, pokud světu rozumí jinak, neunesou ho a nepřiznají mu ani žádné místo k životu.
Ohroženi jsme všichni. Někdo zabíjí politiky, jiný své sousedy, jejichž způsob života se mu nelíbí, jako Ľubomír Harman, který v bratislavské čtvrti Devínska Nová Ves postřílel v roce dva tisíce deset sedm svých spoluobčanů. S někým podobným se může setkat každý z nás.
Jak se na to může dívat Bůh?, ptají se někteří. Do jakého světa nás to postavil? Proč nás neochrání?
Řekl bych, že to jsou námitky a otazníky poněkud neuvážené. Pokud alespoň trochu znáte biblickou zprávu nebo alespoň barokní obrazy, jistě si vybavíte, kam Hospodin člověka postavil. Ano, do Edenu. Tam to bylo jiné, to byla chráněná zahrada, paradeisos, jak říkali Řekové, tedy ráj. Představuji si ho jako chráněnou dílnu, jako bezpečné útočiště, jako domov.
Byl to člověk, který tam nebyl spokojený, nikoli Bůh. To člověku vadil zákaz, omezení, nechtěl si nechat mluvit do života. Že to už je příliš dávno? Ano, je, ten vzdor ale v sobě nosíme všichni. Známe ho přinejmenším z mládí, ten odpor ke každé autoritě, ke všemu, co se jakoby povyšovalo nad nás a naši důstojnost. Řekl bych, že dnešní doba tomuto pocitu ustupuje ještě mnohem víc než časy minulé. Je to škoda. Argumentuje se potřebou dospět, zformovat svou osobnost, odlišit se od okolí. Výsledky ukazují spíš opačný proces, lidé se mi zdají být stále dětinštější. Mluví se o generaci sněhových vloček, o lidech, kteří už neunesou vůbec nic. Tak by tomu být nemělo. Biblický text je v tomto ohledu docela jasný. Ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí, vybízí apoštol.
Co to znamená: Děti dovedou na zlo rychle zapomenout. Raději se soustředí na to, co je dobré. Apoštol je v tom dává za příklad. Současně vybízí k přemýšlení. K dospělému myšlení, které nedělá rychlé závěry, nevolí zkratkovitá řešení, není naivní. Jistě, něco takového dá práci, nechce se nám do toho, jsme pohodlní, přemýšlíme neradi. Dáváme přednost pocitům, podle těch se rozhodujeme. To ale nebývá nejbezpečnější, pocity vycházejí ze zkušenosti, nedovedou dobře reagovat na měnící se prostředí. Člověk reagující impulzivně, na základě pocitu, často ohrožuje svoje okolí.
Stejně tak je ale může ohrozit ten, kdo sice promýšlí, zlo se ale stalo jeho záměrem. Neumí jednat jako dítě, neumí odpustit a zapomenout, neumí počkat na rozumné řešení. To bývá zlé.
Lidské řešení tu asi nenajdeme. Můžeme se ale modlit za proměnu světa, která jednou přijde. Věřím v ni, očekávám ji. Proměnu světa z Božího smilování. Do té doby chci být trpělivý.
Za Rádio 7: Petr Raus
