Dva první dny měsíce listopadu jsou v liturgickém kalendáři vyhrazeny našemu vztahu k těm, kteří nás předešli k lidstvu zemřelých. Jsou proto také příležitostí zamyslet se nad tím, jak křesťanství odpovídá na odvěkou lidskou touhu nahlédnout za vysokou zeď oddělující svět živých a mrtvých, do tajemství smrti a do napětí mezi omezeným světem času a Boží věčností.
To je ovšem oblast, která pro nás lidi je a zůstane tajemstvím a zcela se vymyká naší zkušenosti. Je to oblast, pro kterou ani naše vědecká racionalita, na kterou jsme právem hrdí, nemá naprosto žádnou kompetenci. Od poznání empirických věd zde můžeme čekat pouze jedinou poctivou odpověď: nevíme. Je pochopitelné, že se zde tedy během celých lidských dějin setkáváme s nejrůznějšími náboženskými a filozofickými výklady i obrazy umělecké imaginace.
Pokud se materialistické a ateistické ideologie snažily nabízet své názory na posmrtný život a dovolávaly se přitom vědeckého poznání, byl to intelektuálně nepoctivý krok: jejich odpovědi byly hypotézy, výraz jejich apriorního přesvědčení. Dnes právem řadíme sebejistý dogmatický ateismus a materialismus spíše do pestrého světa náboženství – a v něm patří mezi náboženství spíše hodně primitivní.
Něco jiného je ovšem kritický a sebekritický ateismus nebo poctivý agnosticismus – to jsou filozofie, které mohou být užitečným partnerem pro křesťanskou víru a teologii, protože ji pomáhají osvobodit se od naivních náboženských fantazií. Na ty je třeba si dávat pozor a nepodléhat jim.
Když totiž vstupujeme do oblasti křesťanské eschatologie, nauky o posledních věcech člověka a světa, je třeba rozlišovat to, co církev skutečně učí, a to, co je nános dobově podmíněných představ. Existují mnohé upadlé a karikaturní podoby víry a náboženství a zralá víra je musí odložit.
Nesmrtelná duše a její tři destinace – peklo, očistec, ráj
Křesťanská eschatologie prvních dob, vycházející z židovství a z hebrejské Bible, se zabývala spíše koncem a konečnou proměnou světa než posmrtným osudem jednotlivců. Dokonce v řadě starozákonních textů najdeme místa, která s žádnou posmrtnou existencí jednotlivce nepočítají. Ale jsou tam i hlasy opačné – Bible a židovská tradice jsou pestrý mnohohlas. Když pozdější křesťanské generace upustily od původního očekávání blízkého konce světa, zaměřily se na konečný (posmrtný) osud jednotlivce; eschatologie se takříkajíc „zprivatizovala“.
V dějinách teologie a spirituality se postupně na staletí usadila představa o třech posmrtných destinacích „nesmrtelné duše“ – přičemž samo toto pojetí duše stálo mnohem víc na pohanských (řeckých, zvláště novoplatonských) než biblických (hebrejských) představách. Dnes bychom si neměli plést křesťanské pojetí duše s „psychikou“ či „vědomím“; křesťanské pojetí duše spíše odpovídá našemu pojmu „identita“: to, co tvoří nezaměnitelné jádro naší existence.
Ty tři posmrtné destinace – nejvíc zpopularizované Dantovým eposem Božská komedie – byly nazývány nebe, očistec a peklo.
Ve středověku byla nejpopulárnější nauka o očistci. Středověký člověk pod vlivem pesimistické antropologie svatého Augustina příliš nedoufal v bezprostřední přijetí mezi svaté v nebi, cítil se příliš zatížen „dědičným hříchem“ a hříchy své „zkažené přirozenosti“. Ale zároveň věřil, že ho Boží milost ochrání před věčným zatracením. Počítal tedy nejspíš s pobytem v očistci – a staral se o to, aby si tento nepříjemný pobyt už zde na zemi co nejvíce zkrátil.
Zaplaťte si kratší čekání – kupte si odpustek
Představa, že smrt není jen okamžik, okamžik absolutního konce, nýbrž že během smrti a po smrti probíhá určitý proces, při kterém se zemřelý ještě proměňuje, a proto je možné mu pomáhat modlitbami a obětmi, není jen křesťanským specifikem. Připomeňme např. rituály v tibetské či egyptské Knize mrtvých či židovský rituál „jáhrzeit“. Naději na možnost „posmrtného reparátu“ nabízejí také mnohé – dnes znovu populární – reinkarnační teorie.
Touze zkrátit sobě i bližním pobyt v očistci vyšla církev vstříc praxí udělování odpustků. Na ní se nabalilo jak množství problematických představ (počítání dní v očistci, tedy míchání času a věčnosti), tak zejména nemravná praxe jejich prodávání (dokonce jako finančního zdroje válečných akcí).
Skandály s prodejem odpustků vyvolaly u prorockých postav, jako byli Hus a Luther, oprávněné volání po reformaci církve – podobně jako nedávné skandály se sexuálním zneužíváním utvrdily proroka naší doby, papeže Františka, v přesvědčení o nutnosti reformy celého klerikálního systému moci, o nutnosti synodální reformy křesťanství.
Mluví-li dnešní teologie o spáse a zatracení, přiznává, že toto učení bylo zejména v lidové zbožnosti během středověku a baroka zaneseno množstvím fantasmagorických představ. Dodnes však některé tyto představy o nebi a pekle přežívají v myšlení některých křesťanů a v kázání některých kněží. Jejich vinou přežívají rovněž v představách mnoha ateistů; už několikrát jsme si řekli, že nemálo lidí se považuje za ateisty proto, že se vymezuje vůči některé z karikatur víry, které víru diskreditují.
Peklo na zemi – naše realita je už sama o sobě děsivá
Představy lidové fantazie o nebi a pekle do značné míry však znevěrohodnila – více než osvícenská kritika – sama realita našeho světa. Komunistické a nacistické koncentráky (a také letošní záběry z Ukrajiny či Gazy) v mnohém předstihly a zastínily obrazy mučíren s čerty a kotly, jimiž strašili barokní kazatelé. Naivní představy posmrtného ráje zase zastínily obrazy pozemského luxusu, jimiž nás bombarduje průmysl komerčních reklam či televizní seriály ze světa elit.
Jak tedy máme žít a promýšlet naši víru a osvobodit ji od jejích karikatur? Na čem ji můžeme postavit?
Nabídnu svou osobní zkušenost víry. Před mnoha lety jsem si zakázal spojovat víru v posmrtnou spásu, v konkrétní podobu jejího naplnění i její ztráty (tedy nebe a pekla) s jakýmikoli představami. Má víra v Ježíšovo vítězství nad smrtí, v Boží moc nad lidským osudem na zemi i po smrti je nepotřebuje. Všechny konkretizující obrazy nebe, očistce, pekla i mnohé spletité teologické, filozofické a psychologické teorie o dění ve smrti a po smrti (včetně zážitků ze stavů tzv. „klinické smrti“) beru s určitou rezervou – na nich moje víra nestojí.
Má víra stojí na důvěře, že smrt není bůh, tedy není absolutní, že jenom Bůh je Bůh, a že Boží absolutnost – absolutní charakter Boží lásky – relativizuje vše ostatní, včetně smrti. Má víra v Boha (Boha lásky bez hranic) vylučuje víru v absolutnost smrti, v konečné vítězství smrti nad životem. Má víra a naděje stojí na důvěře v Ježíšovo slovo: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, nezemře navěky.“ Jak se to stane, nevím. Nechám se překvapit. Amen.
