Těžko věřit, že je to pouhá náhoda, že se dva papežové našeho století vrátili do otcovského domu právě v době velikonočního oktávu, v týdnu po slavnosti Vzkříšení. Před dvaceti lety Jan Pavel II., jehož svatost církev už uznala a slavnostně vyhlásila, a papež František, jehož svatost, jinými slovy: hrdinský stupeň křesťanské autenticity, byla zřejmá všem, kdo se s ním setkali s čistým, vnímavým srdcem.
Činy papeže Františka můžeme vnímat jako jedno velké kázání na evangelijní text, který se čte na druhou neděli velikonoční. Ježíš přišel ke svým učedníkům překvapivě proměněný, prošel zavřenými dveřmi jejich strachu, vdechl jim životodárného Ducha, dal jim zmocnění odpouštět a pochybujícímu Tomášovi prokázal svou totožnost tím, že mu ukázal své božství oknem svých ran, zraněného lidství. V evangeliích je jediné místo, kde je Ježíš výslovně nazván Bohem – zaznívá to z úst apoštola, který se dotkl jeho ran.
Ježíšovo první kázání znělo: Obraťte se! To také znamená: Změňte svou polohu a tím i svou perspektivu! Papež František nás stále učil měnit navyklý úhel pohledu. Ve své krátké intervenci před začátkem konkláve, kde byl zvolen, zmínil větu z Apokalypsy: „Ježíš stojí u dveří a klepe“. A dodal: Dnes Ježíš klepe na dveře církve z druhé strany, zevnitř církve, chce vyjít ven – a my ho máme následovat. Ježíš vychází tam, kde jsou lidé zraňováni, ponižováni, marginalizováni, kde žijí v chudobě.
Církev má být „polní nemocnicí“, místem obvazování a hojení ran. Je třeba změnit perspektivu: centrem bude periferie. Centrem pozornosti učiňme lidi, země a kultury na periferii, naslouchejme i lidem na okraji společnosti a církve – i těm, kteří jsou za jejími viditelnými hranicemi. Naslouchat druhým pozorně a s respektem je první krok plodné a pozitivní reformy. Církev má být hlasem těch, kterým je hlas upírán, a musí také slyšet křik planety Země, ničené lidskou bezohledností.
Kdo staví zdi, není křesťan
Papež Bergolio byl bořitelem oddělujících zdí. Kdo staví zdi, není křesťan, prohlásil se zřejmou narážkou na jednoho z nejmocnějších, nejarogantnějších a morálně nejzkaženějších politiků našeho světa. František bořil separující kulturní, sociální i mentální hranice. V síle Ježíšova vzkříšení otvíral zamčené dveře, překonával zdi strachu uvnitř církve: cítil hnilobu smrti tam, kde se křesťané úzkostlivě a sektářsky oddělovali od světa, jeho starostí i radostí. Učil, že evangelium je radostná, nikoliv hrozivá zpráva, a že radost a vnitřní svoboda jsou znamením pravosti víry. Zákoníky a farizeje naší doby, kteří lpějí na liteře zákona, ale nemají lásku, kteří nerozeznávají podstatné věci od vnějších maličkostí, živé od mrtvého, kteří „cedí komára, ale polykají velblouda“, popuzoval stejně, jako Ježíš dráždil farizeje své doby.
Papež František dobře věděl, že „tradicionalismus“ i „progresivismus“ sdílejí společný omyl: přeceňují institucionální struktury církve. Proto jsou slepými uličkami. Je zbytečné mařit síly na uchovávaní nebo přestavování vnějších struktur, pokud nedojde ke změně smýšlení, změně mentality. To také znamená: prohloubení teologie a spirituality a jejich vzájemného vztahu. Církev se neobnoví, dokud se neobnoví náš obraz Boha: od deistického pojetí „nadpřirozené bytosti za scénou světa“ k dynamickému pojetí Boha, „který je stále větší“ (semper maior, jak učil svatý Ignác), který je „všechno ve všem“. Také církev musí být „stále větší“ – nyní už nikoliv ve smyslu geografické rozpínavosti, nýbrž velkorysé otevřenosti i pro ty, které dosud odstrkovala.
Erbovním heslem papeže Františka a klíčem k porozumění smyslu jeho pontifikátu je pojem milosrdenství. Odpouštět je dar a úkol církve. Nejde jen o svátostné rozhřešení. I prosté odpuštění a vzájemné smíření je náplní kněžského poslání každého pokřtěného. Kněží si pak musí uvědomit, že ve svátosti nejsou soudci, nýbrž lékaři, že musí povzbuzovat ke zralosti a dospělosti individuálního svědomí a trpělivě doprovázet každého člověka na jeho nezaměnitelné cestě, kterou ho vede Bůh svým vlastním způsobem. Všichni jsme hříšníci a smíme jimi být, opakoval papež František, jen jednoho hříchu se důsledně vystříhejme: nesmíme mít tvrdé, nemilosrdné srdce!
Zkostnatělost jako jed
Tvrzení, že vše musí zůstat tak, jak to bylo, protože to existuje dlouho, prohlásil tento papež za jed církve. Těm, kteří se v průběhu nutných reforem bojí o pravost (identitu) církve, zdůrazňoval, že pravost a autenticita křesťanství nespočívá ve lpění na pevném souboru tvrzení, definic, příkazů a zákazů, nýbrž na otevřenosti a věrnosti Duchu. Duch Vzkříšeného, o němž nevíme, odkud a kam jde, tvořivý živý základ církve, nás stále hlouběji uvádí do nevyčerpatelné plnosti Pravdy, do stále hlubších vrstev Božích tajemství.
Kdo se na cestě stále nového hledání Boha zastaví, ustrne a prohlásí se za monopolního majitele pravdy, ten hřeší proti Duchu Svatému. Církev, která se nevyvíjí, a víra, která nezraje, je jen karikaturou církve a degenerací víry na ideologii. Plést si nedokonalou pozemskou církev, která je dosud jen na cestě, je „společenství poutníků“, s dokonalou církví v jejím nebeském cíli, je herezí „triumfalismu“. Projevem triumfalismu je pak klerikalismus – mocenské, „světské“ chápání autority. Právě tuto „světskost“, chápání kléru jako „vládnoucí třídy“, nadřazené, nekritizovatelné a nekontrolovatelné vrstvy, papež diagnostikoval jako hlavní příčinu zneužívání moci, které se projevilo také netušeným množstvím skandálů.
Na otázku, zda je možné nově interpretovat víru, papež František odpověděl, že je to nejen možné, nýbrž nutné, že je to trvalý úkol církve a teologie: Bůh k nám mluví nejen skrze Písmo a tradici, nýbrž i skrze „znamení doby“, skrze současné události, skrze změny v kultuře a společnosti. K rozeznávání Boží řeči ve „znameních doby“ od „řeči tohoto světa“, od povrchního „ducha doby“, hlasitě se projevujícího v módách, ideologiích a populisty manipulovaném veřejném mínění, potřebujeme nutně „laboratoře duchovního rozlišování“, školy kontemplativního přístupu ke skutečnosti.
Hlavním odkazem papeže Františka je synodální reforma církve – úkol na celé třetí tisíciletí. Synodalita, učil tento velký papež, je nový způsob, jak být křesťany a jak být církví v nastávající epoše dějin. Církev se má změnit z rigidní, do sebe uzavřené a sebestředné instituce ve flexibilní síť komunikace.
Jde jak o komunikaci uvnitř církve – mezi biskupy, kněžími a laiky, muži i ženami, lokáními církvemi v různém kulturním prostředí –, tak i o komunikaci s ostatními systémy ve společnosti – s ostatními církvemi, náboženstvími a kulturami, se soudobou filosofií, vědou a uměním. Synodalita jako společná cesta vyžaduje ekumenicitu v nejširším smyslu tohoto slova. Církev je integrální součástí lidské rodiny a uprostřed této rodiny má probouzet a povzbuzovat vědomí sounáležitosti, ducha solidarity, překračujícího všechny národní, kulturní a náboženské hranice. Má posilovat vědomí spoluzodpovědnosti za celou planetu.
Tímto směrem je třeba dále rozvíjet odkaz papeže Františka. Velikost a křesťanská autenticita jeho nástupce se projeví mírou odvahy, s níž bude na této cestě tvořivě pokračovat.
