Před pár týdny se populární křesťanský evangelikální spisovatel Philip Yancey (76) přiznal k několikaleté nevěře. Tento autor je populární i mezi českými čtenáři díky knihám jako „Nekončící milost“, „Kde je Bůh, když to bolí?“ nebo „Bible, kterou četl Ježíš“. I když své hříchy vyznal, mnoho křesťanů se ale i tak situuje do role nadřazených soudců.
Zde jsou jeho slova: „Moje chování bylo v rozporu se vším, čemu věřím o manželství. Bylo také zcela v rozporu s mou vírou a mými texty a způsobilo hlubokou bolest jejímu manželovi a oběma našim rodinám. Svůj hřích jsem vyznal před Bohem i před svou ženou a zavázal jsem se, že přijmu profesionální poradenství a program vykazatelnosti. Selhal jsem morálně i duchovně a truchlím nad zkázou, kterou jsem způsobil. Uvědomuji si, že mé činy zklamou čtenáře, kteří dosud mým textům důvěřovali. Nejhorší ze všeho je, že můj hřích pohaněl Boha. Jsem naplněn lítostí a pokáním a nemám se o co opřít kromě Božího milosrdenství a milosti. … Modlím se za Boží … odpuštění – stejně jako za vaše – a za uzdravení životů těch, které jsem zranil.“
Co kdybychom z Bible vytrhli Žalmy?
To, co se stalo, mě překvapilo, byť vím, že selhat může každý. Ještě více mě ale překvapily reakce mnoha křesťanů. Aniž bych chtěl relativizovat nevěru, z mnoha připomínek jsem měl pocit, že milost sice platí, ale jen do jisté míry, jen pro někoho a jen na některé hříchy. Dočetl jsem se, že tak jednoduché to s odpuštěním být nemůže, nelze přece podvádět manželku, pak toho litovat, poprosit o odpuštění a myslet si, že mi Bůh skutečně odpustil.
Jiní navrhovali, že by Yancey měl vrátit honoráře z knih, které napsal. Další tvrdili, že Yanceyho selhání je důsledkem laciné milosti, kterou církev káže. Jiní citovali verš: „Nechtějte být všichni učitelé, abyste nebyli souzeni s větší přísností,“ nebo že víra bez skutků je mrtvá, a tedy Yancey vlastně nevěřil. Dočetl jsem se i o tom, že někdo chtěl vyhodit Yanceyho knihy ze své knihovny.
Když jsem nad některými příspěvky přemýšlel, napadlo mě, zda bych ze své Bible neměl vytrhnout Žalmy, které psal David. V porovnání s ním Yancey alespoň nevraždil…
Uvažování některých křesťanů mi připomíná staršího syna z podobenství o marnotratném synu. Poté, co mladšího obviní ze sexuálního selhání (dědictví prohýřil s děvkami), vynadá otci, že mu odpustil tak snadno, zatímco on je morálně bezúhonný. On si přece zaslouží milost, když se tak snažil! Jenže křesťanství není náboženstvím morální úspěšnosti, ale milosti. Selhání není popřením evangelia; popření selhání ano. Evangelium nezačíná výzvou „buď lepší“, ale pravdou „nejsi lepší, a právě proto potřebuješ milost“. Někdy nejhlubší porozumění Bohu vzniká po pádu, ne před ním. Ničí iluze o sobě, učí soucitu místo soudu, demaskuje pýchu.
Někdo může namítnout, jak mohl Yancey tak dlouho vědomě podvádět svou ženu a psát knihy a přednášet. Ano, mohl, a pokud to vy neděláte, poděkujte Bohu, ale nestavte se do role nadřazených soudců. Možná ale nezvládáte jiné věci a není s vámi k vydržení z jiných důvodů než kvůli nevěře.
Když nejde o sex, není to takový problém…
Když jsem se probíral některými reakcemi, začali se mi vracet do mysli někteří zlomení lidé, kteří odešli z církve kvůli zákonictví, pomluvám, tvrdému a necitlivému jednání, lhaní, finančním podvodům… a mohl bych pokračovat dále. Mnozí z těch, kteří způsobili odchod jiných, četli Bibli, někdy i kázali, třeba i vedli sbory. Rozdíl oproti tomu, co udělal Yancey, byl v tom, že se nejednalo o mimomanželský sex a nevěru. Ti lidé také nebyli tak populární jako Yancey, ale vliv měli. Nepochybuji o jejich manželské věrnosti, ale chovali se strašně a hlavně ničili víru jiných. Jenže když se nejedná o sex, tak to není až takový problém.
To, co Yancey udělal, ukazuje, že nikdo z nás není imunní vůči jakémukoli selhání. Na jednu stranu platí „Duchem choďte a žádosti těla nevykonáte“ (Gal 5,16), jenže platí i to, že se někdy vidíme ve slovech Pavla: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím.“ (Řím 7,15)
Dokud budeme na této zemi, tak tento boj někdy více, někdy méně povedeme a někdy selžeme. Proto jediné, na co nakonec můžeme spoléhat, je Boží milost. Ne jako bianko šek na hřích, ale protože hříšní jsme a hřešit budeme. Je pravda, že několik let nevěry je jiná situace než to, když si neštípnu lístek v tramvaji, ale milost potřebujeme všichni. Neznám podrobnosti případu P. Yanceyho, ale z toho, co jsem četl, vím, že se ke svému hříchu přiznal. Bůh toho, kdo k němu přichází s upřímnou lítostí, kdo se ke svým selháním přizná, nezavrhne.
Provokuje vás to? Cítíte, že je to nespravedlivé? Pak jste pochopili milost. Milost je skandální.
Ono totiž platí následující: „Když jsem sám k sobě upřímný, tak musím říci, že jsem uzlíček paradoxů. Věřím, i když pochybuji. Doufám, ale ztrácím naději. Cítím se provinile, protože se necítím provinile. Důvěřuji, ale jsem podezřívavý. Jsem upřímný, ale přesto předstírám. Aristoteles řekl, že jsem racionální zvíře. Já říkám, že jsem anděl s obrovskou slabostí pro pivo.“
Osobně nemám slabost pro pivo, ale pro jiné věci a oblasti… není mi to jedno, zápasím a do konce života zápasit budu.
