Když slyšíme slovo kultura, většinou si představíme „kulturního člověka“, který poslouchá klasickou, případně jazzovou hudbu, nikoli hip-hop. Místo scrollování na mobilu čte knihy, místo na fotbal chodí do divadla a dokáže odlišit uměleckou hodnotu Michelangelova Davida od sádrových trpaslíků.
Jenže původ tohoto slova je jinde. Latinské sloveso colere je zemědělského původu a znamená obdělávat, pečovat, pěstovat. Z něj vzniklo podstatné jméno cultura, původně ve významu kultivace půdy s cílem, aby nesla plody. Antičtí autoři (např. Cicero) začali psát o cultura animi – tedy o kultivaci duše, která byla v jejich chápání pro život člověka klíčová. Tak jako pole zaroste plevelem, pokud se o něj nestaráme, zplaní i lidská duše, nebudeme-li ji kultivovat.
Z kořene colere pochází ještě jedno slovo: kult. Každá kultura totiž odráží to, co lidé uctívají, nebo, řečeno méně vznešeně, co považují za nejvyšší hodnotu, čemu věnují čas, energii a oběti. Od toho je blízko udělat z kultury normu, podle které posuzujeme, co je normální, vhodné, slušné, samozřejmé a většinově akceptovatelné. Jde o jakýsi tichý návod, jak být „správným člověkem“ nebo tím, „kdo mezi nás patří“.
Tento tichý návod si mezi sebou vytváří každá společnost, společenství, byť to ne vždy otevřeně deklaruje.Mluvíme o kultuře mládeže, motorkářů, lékařů, křesťanů, učitelů, skinů, Čechů, Američanů atd. Tuto realitu si nejvíce uvědomíme, když přijedeme do cizí země, změníme pracovní kolektiv, přejdeme do jiné církve anebo třeba jen přijdeme k někomu na návštěvu. Cítíme, že jsme „out“, a nějakou dobu trvá, než se té kultuře přizpůsobíme.
Proč se ale chceme přizpůsobit? Protože porušení kulturních norem sice není trestné, ale vede ke studu, pohoršení či vyloučení (byť ne nezbytně fyzickému).
Jak vznikají kulturní normy v církvi
Proces vzniku kulturní normy v církvi začíná hodnotou. Vezměme si jako příklad následující tvrzení: „Bůh je svatý, proto bohoslužba má být důstojná.“ To je jistě dobrá myšlenka, byť zůstává otázkou, zda mezi Boží svatostí a důstojností bohoslužeb musí být kauzalita. Důležité ale je, že aby se hodnota nějak zhmotnila, musí se překlopit do praxe, a proto vznikají konkrétní formy, které se promítají do způsobu oblékání, stylu modlitby, liturgických forem, role mužů a žen, hudebního stylu, vysluhování svátostí, nošení obleků, architektury modliteben a tak podobně.
Pokud praxe funguje, opakuje se a osvědčí, dává pocit řádu, jistoty a bezpečí, a proto postupně vzniká pocit „takto to tady děláme“. Od toho je jen kousek ke zvyku, který se dá shrnout do slov „vždycky se to tak dělalo“ nebo „takto je to u nás normální“. Zde pak vzniká klíčový zlom, kdy vzniká kulturní norma, která se morálně zabarví. Z původní praxe se stane měřítko duchovní zralosti, znak věrnosti a test pravověrnosti. Od toho je jen blízko k tvrzení: správný křesťan se v neděli obléká určitým stylem, zpívá tento styl písní, preferuje tento styl kázání nebo vysluhování svátostí, upřednostňuje tento styl bohoslužebných rouch nebo třeba uznává pouze tento způsob křtu. Objevují se odsuzující věty typu „kdo to dělá jinak, je povrchní“, či „tohle by opravdový křesťan nedělal“.
Pokud se kulturní norma zamění za morálku, stává se nedotknutelnou. Je-li navíc spojena s identitou skupiny, pocitem svatosti nebo oběťmi minulých generací, začne se agresivně chránit. Porušení normy vyvolává pohoršení, nepřátelské reakce a spouští obranné reakce. Nejvážnější fáze konfliktu nastává, když se začnou vytahovat fráze jako „Bůh to chce takto“ nebo „tohle je biblické“. Tím nechci tvrdit, že nemáme hledat v Bibli normy pro naše rozhodování, ale musíme v tomto procesu odlišovat, co je kultura a co jsou nadčasové biblické principy.
Když se forma oddělí od smyslu, norma od hodnoty a zaběhlá opakující se praxe od svobody evangelia, může se z kulturních norem stát nástroj kontroly a jistoty těch, kteří jsou uvnitř místo prostoru pro život. Otázka, kterou si musíme klást, nezní, zda dodržujeme normy, ale zda slouží naše církevní kultura životu, nebo ho dusí – díky ní můžeme vyhodnotit, co je jen kulturní obal a co opravdu vychází z poznání živého Boha.
