Bibli čtu rád, i když jí někdy úplně nerozumím. Některé verše mi přijdou naprosto jasné, jiné si ve mně sedají pomalu. Občas ale narazím na situace, kdy to, co „říká Bible“, najednou nestačí k jednoduché odpovědi. A právě v těch chvílích začíná být nejzajímavější otázka, kterou si často kladu: Co teď?
Snad i proto, že nejsem „odjakživa kazatel“, si vážím každé příležitosti, kdy mohu vykládat Bibli. Často si při tom kladu otázku, která může znít jako fráze, ale pro mě jí rozhodně není: „Co o tom říká Bible?“ Některé pasáže se mi zdají jasné, jiné méně – a některým možná nikdy úplně neporozumím.
Problém nastává ve chvíli, kdy Bible něco říká jasně, ale okolnosti přidávají nové úhly pohledu. Možná znáte tzv. Heinzovo dilema, které pro analýzu morálního vývoje použil americký psycholog Lawrence Kohlberg. Příběh je jednoduchý, ale silný: muž jménem Heinz má vážně nemocnou ženu. Existuje lék, který by jí mohl zachránit život, ale lékárník ho prodává za cenu, kterou si Heinz nemůže dovolit. Po neúspěšných pokusech získat lék legálně Heinz zvažuje, zda ho ukrást.
Kohlbergovi přitom nešlo o odpověď „ukrást, nebo neukrást“, ale o to, jaké důvody lidé pro své rozhodnutí uvádějí.
A teď otázka pro vás – co byste udělali vy?
V etice existuje několik přístupů:
- Deontologický zdůrazňuje morální povinnost a pravidla. Krádež je prostě špatná, bez ohledu na okolnosti. Křesťan se zde může opřít o přikázání „Nepokradeš“.
- Důsledkový přístup hodnotí činy podle jejich následků. Heinz lék ukrást může, pokud tím zachrání život své ženy a způsobí méně zla než užitku. Ale také nemusí – pokud by tím uvrhl lékárníka do problémů.
- Etika ctností zkoumá charakter jednajícího člověka. Pokud je Heinzova motivace láska a pomoc, může být krádež paradoxně ospravedlnitelná.
- Etika vztahů pak zohledňuje kvalitu mezilidských vazeb. Z tohoto pohledu je Heinzovo rozhodnutí ukrást lék přijatelné, protože vychází z hluboké péče o svou ženu.
Každý z těchto přístupů nabízí jiný pohled – a žádný z nich přitom nechce relativizovat krádež nebo hřích. Když přemýšlíme nad etikou, pohybujeme se mezi dvěma extrémy: relativismem, který ohýbá pravdu podle potřeb, a dogmatismem, který nevidí složitost života ani jednotlivce.
Takže – měl Heinz lék ukrást?
Podobné otázky narážejí i ve víře. Je potrat vždy hřích? Je zabití vždy hřích? Můžeme někdy lhát? Vždyť Bible přece říká jasně, že…
Z pastorační praxe nabízím jednu myšlenku. Lidé se mě často ptají, co si o podobných etických otázkách myslí třeba Církev bratrská nebo co si myslím já. Často už přicházejí s připraveným biblickým veršem jako „důkazem“.
Moje odpověď bývá jednoduchá – v obecném smyslu má Bible na většinu těchto otázek odpověď. I já mám své postoje. Jenže klíčové je slovo „obecně“. Opakem obecného je konkrétní. A k tomu, abych mohl poradit, potřebuji znát konkrétní životní příběh toho, kdo se ptá.
Bez kontextu jsou i dobře míněné rady často prázdné. Můžeme mít „nabito“ biblickými verši, ale pokud neznáme pozadí, můžeme mířit mimo terč.
Nechci relativizovat Písmo. Učím se ale naslouchat – Bohu i příběhům, které psal život. A právě to mi dává komplexnější obraz.
