Co všechno se může honit hlavou pastorovi v týdnu před kázáním? Jaké výzvy, střety a nečekané situace zažívá v neděli ráno? Tato nadsázka přináší pohled do zákulisí práce kazatele, která není vždy tak duchovní a harmonická, jak by se mohlo zdát. Ačkoliv je příběh místy přehnaný, přibližuje realitu, se kterou se mnozí pastoři setkávají.
Představte si, že jste pastor jednoho nejmenovaného sboru. Víte, že za týden kážete. Od pondělí kázání promýšlíte, modlíte se, prostě zápasíte o to, abyste svým kázáním oslovili sbor. Sbor není v nějaké krizi, ale jako všude na světě, i u vás s lecčím zápasíte, a tak doufáte, že by příští neděle mohla alespoň něco dát do Božího světla. Během všech povinností, které v týdnu máte, se průběžně připravujete na kázání. Používáte komentáře, načítáte literaturu, modlíte se, čtete různé překlady, hledáte dobré ilustrace atd. Protože do vašeho sboru chodí většinou „staří mazáci“, tedy dlouholetí členové, a protože se mezi vámi nekřesťané příliš často nevyskytují, někdy se vám vkrade do mysli otázka, jak nasytit syté, co říci nového. Nakonec se uklidňujete tím, že Boží slovo potřebuje slyšet každý. Týden uplynul, je sobota večer a vy usínáte s pocitem, že jste přípravě dali, co jste mohli. Měřeno časem zhruba 10 hodin. Výsledek bude asi 30 minut. Jedná se o jistý nepoměr, ale to prostě ke kázání patří.
Ráno přichází den D, tedy neděle ráno. První náraz nastane v předsíni, kam se jako naschvál v jednu minutu vyvalí celá vaše rodina a nastane kolizní situace. I když jste pastor, bouchnou vám saze a vy vyletíte na rodinu, proč se zase chystá na poslední chvíli. Vaše pubertální dítě vám přeskakujícím hlasem přidrzle sdělí, že na poslední chvíli se chystáte i vy, a zároveň vám poradí, že by bylo dobré, kdybyste se trochu ve svých projevech ovládal. K tomu se připojí i vaše další ratolest kroucením očí a vrtěním hlavou. Naštěstí se moudrá manželka ujme role mediátora a doutnající konflikt uklidní. Jenže vy cítíte, že jste ujel, že byste se měl omluvit, což ale neuděláte. Poměrně vytočený nastupujete cestu do sboru a to poslední, co chcete, je za pár minut se usmívat na lidi, ale nedá se nic dělat.
Nakonec dorazíte do sboru a dostáváte mezi dveřmi výtku od sestry Vomáčkové, že ve sboru je zima a že ji trápí revma! Ano, není to vaše zodpovědnost, ale ve sboru je prostě zima a vy jste kazatel! Něco ze sebe vysoukáte, jenže přichází další náraz, a to od zvukaře, že jdete pozdě. Má pravdu, jdete za pět minut začátek, jenže kdo měl vědět, že rodina zase zacpe chodbu a že dojde ke konfliktu, který nás zdrží? Chcete udělat zvukovou zkoušku, jenže zjišťujete, že ještě není hotová zkouška kapely a co je horší, mezi zvukařem a kapelou je poněkud bojová nálada. Najednou nevíte, zda usmiřovat kapelu se zvukařem, nebo sestru, které je zima. Nakonec se zkouška zvuku udělá, zvuk je vyladěn a vy konečně usednete do první lavice a čekáte na začátek.
Chcete se na chvíli před kázáním pomodlit, jenže tu se přiřítí kdosi ze zadních řad a sdělí vám, že chce mít po kázání strašně důležité oznámení ohledně nemocné tety. Na jednu stranu chápete, že ho to trápí, na stranu druhou víte, že dotyčný se rád poslouchá a hrozí, že z krátkého příspěvku bude desetiminutová litanie. Navíc to ví už týden, a tak proč vám to neřekl dříve? Co dělat? Čas začátku se blíží. Nakonec se ozvou zvony, vy zadrmolíte, že se uvidí, a jdete na kazatelnu. Pokoušíte se odhodit stres, zapomenout na vše, co jste v posledních pár minutách před kázáním prožili, ale moc se to nedaří. Ale co, snad se vzpamatujete při bloku chval. Chvály začnou pěkně svižně, jenže ne a ne stejně svižně skončit. Vedoucí chval jede jednu píseň za druhou, opakuje nekonečněkrát stejné refrény, prostě „si to užívá“. Nakonec to trvá kolem půl hodiny. Vy jste vytočený, že vás opět neposlechl, co se týká délky chval, stejně tak že stále dokola opakuje tupé křesťanské mantry. Jenže nemáte náhradu a navíc to poslední, co si ve sboru smíte dovolit, je někomu něco nepříjemného sdělit. Co naplat…
Po chválách následuje slovíčko pro děti. Tetička či strýček se pěkně rozjeli, dětem vykládají po tisící jakýsi moralizující příběh, který končí Pánem Ježíšem. Poselství je skoro vždy stejné, jen se mění rekvizity… myslíte si o tom své, ale najednou vás napadnou slova jednoho člena sboru, že slovíčko pro děti je fajn, že si lidé ze sboru alespoň něco odnáší, když už si nepamatují kázání (pochopitelně to vaše). Pak následují oznámení, pak jdou děti do besídky, až se nakonec po padesáti minutách dostáváte ke slovu. Víte, že s sebou budete muset hodit, protože první autobus odjíždí již za třicet minut.
Matně si vzpomínáte, jak vám říkávali, že po třiceti minutách jde pozornost posluchačů dolů, porovnáváte si to s realitou a ta je, že až po padesáti minutách jdete na kazatelnu. Mnohokrát jste to zkoušeli změnit, přece jsme „církví slova“, jenže se postupně smiřujete s tím, že to se slovem až tak horké není, že se mnozí křesťané hledají v církvi socializaci a kazatel je od toho, aby ji zprostředkoval. Jenže tohle povědět nahlas by byla pastorská sebevražda. Vylezete nahoru a najednou koukáte, že několik lidí něco ťuká do mobilu. Doufáte, že si hledají nějaký text z Bible, ale víte, že realita je jiná.
Začínáte kázat, mluví se vám celkem dobře, ale najednou koukáte, že bratrovi v třetí lavici padá hlava. Opakujete si, že se tím nesmíte nechat demotivovat, ale zrovna se jedná o bratra, který by tak moc potřeboval slyšet, o čem kážete. Kážete o tvrdosti, a zrovna on je tak tvrdý člověk! Postupně zjišťujete, že bratr je nejen tvrdý, ale má i tvrdý spánek a vy ho svým kázáním skutečně neprobudíte… Včerejší ponocování u Facebooku s ním udělalo své. Ale možná koukal na jiné obrázky – jak vám pod slibem přísného mlčení sdělila jeho manželka.
Kážete dál, jen vás mrzí, že ve sboru chybí tři starší. Pak si ale vzpomenete, že jeden odjel s rodinou na víkend a pochopitelně se nebude vracet kvůli nějaké neděli, druhý má nemocné dítě a v rodině mají zvyk, že jedno nemocné dítě musejí hlídat s manželkou oba dva, a třetí šel na dopolední koncert své dospívající dcery. Inu, bratři dobře pochopili, že sobota je pro člověka a co se soboty týká, nežijí pod zákonem. Navíc je neděle.
Vaše kázání se chýlí ke konci a těsně před tím nejdůležitějším, co jste chtěli sdělit, se postupně odchází tři lidé. Nevíte proč, asi jdou na záchod. Každopádně se už nevrátí, ale po kázání je najdete ve vestibulu v družném rozhovoru. Nechcete být vztahovační, ale… Je konec kázání. Vyzýváte lidi k modlitbám. Nastává trapné ticho, nikdo se nemodlí. Nakonec se ozve jedna modlitba, která je ale o něčem úplně jiném, než jste kázali. Připomínáte si, že podle modliteb po kázání nemůžete hodnotit vaše slovo, ale otázky se stejně vkrádají. Říkáte si, zda modlitby po kázání nezrušit, nebo nevyzkoušet model amerických sborů, ale nevíte.
Kázání končí a vy se cítíte jak zpráskaný pes. Hned po závěrečném požehnání se na vás vrhne člověk, který chtěl něco povědět o umírající tetě. Asi dostanete vynadáno, že jste ho nepustili na kazatelnu. Za ním se ale rýsuje vysvobození v podobě fronty lidí, kteří s vámi chtějí mluvit. Po pěti minutách naslouchání příběhu o nemocné tetě a několika jeho výčitkách se omluvíte a začnete vyřizovat maraton požadavků a přání. Mrzí vás, že se na vás lepí dlouholetí sborovníci a vám unikají rozhovory s lidmi, kteří nechodí často, nebo ti, o kterých víte, že by potřebovali vaši modlitbu. Chvíli na vás tito lidé čekají, ale na asertivitu dlouholetých členů nemají, a proto smutně odejdou.
Strašně moc se vám chce na záchod, jenže lidé vás ne a ne pustit. Nakonec se vám to podaří. Zavíráte se na záchodě a najednou cítíte zvláštní směsici únavy, smutku, radosti a otázek, zda to má všechno smysl. Pomalu odcházíte ze sboru a tu vás kdosi zastaví a řekne, že dnes se mu ve sboru moc líbilo, protože bylo skvělé slovíčko pro děti a že prožívá povzbuzení od Pána, protože na YouTube poslouchá skvělého kazatele, který káže v moci Ducha!
Na cestě domů začínáte přemýšlet nad kázáním, které budete mít příští týden…
To, co jsem popisoval, je nadsázka, ale… někdy ne tak úplně.
